Den odpočinku - páté příkázání?

-->

Úvod – osobní příběh

Pamatuju si, když jsem bydlel na faře, že jsem jednou v neděli chtěl prát prádlo. Měli jsme s farářem dohodu, že když si budeme chtít vyprat, můžeme přijít za ním a vyprat si v jeho pračce. To bylo od něj štědré a laskavé. Vzal jsem ošatku s prádlem a zaťukal jsem na jeho dveře. Po nějaké době jsem uslyšel kroky a dveře se otevřely. Mile jsem se usmál a řekl jsem faráři, že bych si chtěl vyprat prádlo. A pan farář mi odpověděl, “je neděle, den odpočinku, dnes se prát nebude, na shledanou.“ Byl jsem naštvaný a okamžitě jsem ho odsoudil jako zákoníka. Co to má být? Nebyl snad stvořen den odpočinku pro člověka a ne člověk pro den odpočinku?

Tuto neděli, kdy slavíme svátek Kristova vzkříšení, tak jako každou neděli, máme poslední kázání v sérii Desatero, směrovky ke svobodě. V prvním kázání jsme si pověděli, že Bůh nás povolal do opravdové svobody. Desatero již pro nás není povinností, zákazem či příkazem, ale je konstatováním našeho jednání, které vyplývá z živého vztahu s Bohem. Tedy nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš atd se pro nás stává – nezabíjím, nekradu a nesmilním. Tedy člověk, který je zasažený Boží láskou svobodně nejedná jinak než z lásky. Tuto notu posledně Larry prohloubil o jednu zásadní věc. Klíčovou věcí ve vztahu s Bohem je poslušnost, ale není to poslušnost vynucená, poslušnost vnější, ale je to poslušnost motivovaná láskou k Bohu, tak jako Bůh miluje nás.

Dnes budeme pokračovat v naší sérii na Desatero tématem svěcení dne odpočinku. Uvědomíme si, že den odpočinku je darem od Boha, který nám dává svobodu od lopocení se v potu tváře a je povoláním do opravdové svobody Božích dětí. Ježíš přece říká: Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne... Tedy v tomto duchu budeme vykládat páté přikázání budeš světit den odpočinku. Kázání jsem rozdělil do třech částí. Za prvé, odpovědi na časté otázky ohledně a námitky proti svěcení dne odpočinku. Za druhé, vysvětlíme si, co den odpočinku pro nás skutečně znamená, jak se na to dívá Boží slovo. A za třetí, uvidíme prakticky, co s tím můžeme dělat.

1. Odpovědi na časté otázky (námitky)
   1. Proč slavíme jako křesťané v neděli a ne v sobotu? (neděle)

První a nejčastější otázkou, kterou dostávám a věřím, že možná někdo z nás si tuto otázku pokládáme je, proč vůbec slavíme den odpočinku v neděli a ne například v sobotu nebo jiný den v týdnu?

Ač se může zdát odpověď jednoduchá, není to tak jednoduché. Mohli bychom jednoduše říct, že Kristus třetího dne po své smrti slavně vstal z mrtvých a na památku této zásadní události křesťané od rané doby slaví neděli. Ano, byl by to dostatečný důvod, proč ale některé církve, například adventisté slaví v sobotu? Když je to tedy tak jasné a jednoznačné, proč všichni neslaví v neděli? A dostáváme se do problémů. Také židé slaví v sobotu a ne v neděli... Takže to tak jednoduché není. Křesťané se navíc od prvních chvil scházeli v synagoze spolu se svými židovskými bratřími a vůbec netoužili založit nějakou nezávislou organizaci, tak se jistě scházeli v sobotu. Ale postupně se začala církev osamostatňovat, to vidíme již v prvním století v knize Skutků v městě Antiochii a bylo zapotřebí, aby se křesťané nějakým způsobem vymezili vůči židovství. Takže neděle je také výsledkem historického vývoje. Pro dnešního člověka je důležité, že se na jednom dni dokážeme shodnout a protože křesťan není jen jednotlivec, ale je vždy součástí společenství, díky Bohu, že se drtivá většina křesťanských církví shoduje, že neděle je bohoslužebným dnem a ne například středa, pátek nebo sobota, to bychom se totiž možná vůbec nesešli...

2. Co je dovoleno a co není?

Druhá námitka, o trochu hlubší se dá pojmenovat asi takto... Dobře, dobře, řekněme, že skutečně v Bibli je napsáno, že máme světit neděli. Dejme tomu, že Bůh skutečně říká, že to máme dělat. Co tedy můžu dělat a co už ne? Co už dělat nesmím a kam až můžu zajít? Takový přístup, ač se může zdát na první poslech praktický nebo chcete-li, zní dokonce zbožně – vždyť je psáno: víre se uskutečňuje ve skutcích, víra bez skutků je mrtvá... takový postoj nedostatečně chápe důvod našeho jednání a vlastně ignoruje evangelium – dobrou zprávu o Boží lásce k nám – a redukuje den odpočinku na výčet povinností a zákazů. Jak jsme již s Larrym zdůraznili, desatero chceme chápat spíše jako povolání ke svobodě a poslušnost Bohu je motivována láskou. Tedy to znamená to, že nemůžeme prostě redukovat páté slovo desatera nebo den odpočinku na určité pokyny ke správnému životu, protože tu je v sázce mnohem víc. Je tu v sázce samotný vztah k Bohu a radost, která spočívá ve vědomém následování Krista a rozumění důvodu, proč je to správné. Také se vám stává, že vám přijde smska a v ní stojí – můžu podle Bible udělat to a to? Boží slovo jde vždy do srdce a Pána Boha zajímá kromě našeho jednání i náš postoj a důvod, proč něco děláme. Když jsem v úvodu zmínil praní prádla, více než souhlas nebo nesouhlas k praní je důležitý důvod, který nás k činnosti vede. Tedy, když budu prát, činím to svobodně a neobere mě to o čas, který bych mohl strávit s Pánem? Je uskutečnění této důležité praktické činnosti natolik důležité, že s ní nemůžu počkat do pondělí nebo si vyprat dřív? Z vlastní zkušenosti vím, že když se vrátím po týdenním pobytu domů a nemám žádné čisté prádlo je to docela problém. Ano, mohl bych si jednu košili, ponožky a spodní prádlo odložit na neděli a je to asi řešení dilematu – „prát či neprat“, ale někdy prostě člověk nepřemýšlí tak dopředu. A pak když v neděli budu sedět v kostele špinavý a upocený a budu v mysli svázaný vědomím, že se na mě druzí dívají, protože jsem špinavý, pak mi to příliš svobody nedává. Pak bych možná měl raději poslechnout Boží slovo: člověk je Pánem nad sobotou a ne sobota nad člověkem. Desatero má za cíl jít do našeho nitra a ukazovat nám motivy srdce. Věřím, že Ježíše mnohem více zajímají motivy našeho srdce, než preciznost v uskutečňování konkrétních předpisů, ať jsou sebe víc důležité.

3. Není desatero a svěcení dne odpočinku přežité?
   (člověk potřebuje odpočívat)

Další typickou námitkou je, zda desatero samo o sobě není přežité a zda skutečně ještě v dnešní pokrokové společnosti potřebujeme den odpočinku. Když se zamyslíme nad praktickým smyslem desatera a zvláště nad pátým přikázáním o svěcení dne odpočinku, dojde nám, jak je pomýlené nechtít nikdy vypnout a odpočívat. Už to zkoušel Napoleon zavést delší týden, už to vyzkoušel Stalin a komunisti se o to také pokusili. Z dějin jasně víme, že člověk nedokáže neustále pracovat. Nejsme stroje a odpočinek prostě potřebujeme. Psychologie to nazývá psychohygienou a sekulární svět si také uvědomuje, že je rozumné odpočívat. V lidské DNA je zkrátka zakódováno, že je čas práce a čas odpočinku, čas bdění a čas spánku. To dá rozum. 6 plus 1 rovná se sedm je rovnice, kterou dal sám Bůh a když se ji pokusíme změnit, dostaneme se do nesnází. Buď naší leností způsobíme hlad a nedostatek nebo svým workoholismem způsobíme své vyhoření, rozpad rodin a manželství a ještě horší problémy... Podobně je pro křesťana pomýlené se vzdávat příležitostí slyšet Boží slovo a modlit se. Křesťan, který prožil Boží lásku a Jeho milost si bude neděle vážit a střežit si jí jako oko v hlavě, protože je to jeho hlavní den, kdy může obnovovat své síly duchovně ve vztahu s Bohem.

2. Den odpočinku (Proč slavíme den odpočinku a jaký je jeho skutečný význam?)

A tím se dostáváme k samotnému dni odpočinku. Když jsem přemýšlel nad důvody, které Boží slovo uvádí ke slavení dne odpočinku, našel jsem tři. Možná najdete další. Jsou to i tři vysvětlení toho, co den odpočinku znamená pro nás. Jsou to stvoření, exodus a vzkříšení.

1. Stvoření (Gn 1-2 pp Ex 20)

Prvním důvodem, proč slavit den odpočinku, je, že Bůh sám slaví den odpočinku. Genesis 1,31 nám říká: Bůh viděl všechno, co učinil a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil.

V tomto nádherném příběhu o stvoření je použité slovo šabat. Šabat znamená doslova ustat v práci. To se dozvídáme ze samotného příběhu. Bůh přestal s veškerým svým dílem. Bylo dokončeno, Bůh byl spokojen a ohlédl se za ním a viděl, že bylo učiněno velmi dobře. Je opravdu krásné a neméně zajímavé, že tento důvod stvoření je uvedený i v textu Desatera v Exodu 20. kapitole. Autor desatera nám připomíná, abychom světili den odpočinku, protože Bůh šest dní tvořil a sedmého dne přestal tvořit a začal se z díla radovat, viděl, že je to velmi dobré.

Zkrátka a dobře, když se nám něco povede, je velmi moudré a smysluplné se ohlédnout za svou prací a prohlédnout si ji a zrekapitulovat si a zhodnotit, co se povedlo a co se nepovedlo. Když jsem v tomto týdnu dokončil státnici a to byl poslední krok k dokončení mého čtyřletého studia na fakultě, nezačal jsem okamžitě s další prací, ale musím říct, že jsem opravdu přemýšlel a vracel se zpět. Držel jsem v ruce index a procházel těmi čtyřmi lety na škole, co pro mě znamenaly a co se mi podařilo a nepodařilo. A zároveň je to pro mě další mezník, po 22 letech jsem poprvé ze školy... Zkrátka když se nám něco podaří, je škoda hned spěchat do něčeho dalšího, ale je třeba se ohlédnout, na chvíli vydechnout a podívat se, co je za námi. Opravdu věřím, že neděle je takovou příležitostí k takovému ohlédnutí se. Bůh přestal sedmého dne, pro nás v neděli, pracovat a radoval se ze svého díla. Proč bychom i my nemohli? Věřím, že se k Bohu v této radosti z Jeho díla můžeme připojit.

2. Exodus (Dt 5)

Druhým důvodem či významem šabatu, dne odpočinku je exodus. Nádherný text, který jsme dnes četli z páté Mojžíšovy nám připomíná druhý důvod: již samotné desatero tak začíná: já jsem Hospodin tvůj Bůh, který Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, páté přikázání nám říká taktéž: vzpomeň si, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že Tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou...

Tedy Izraelita doslova vzpomíná na den, kdy již nebyl otrokem, ale byl svobodným. My také vzpomeňme na den, kdy nás Bůh povolal do vztahu s ním a osvobodil nás z otroctví hříchu! Vzpomínáš? Náš problém ale často je, že máme snad až příliš krátkou paměť. Páté přikázání nám říká: vzpomeň si, jak Tě Bůh zachránil. A proto slav den odpočinku. A to je již pozitivní. Nejen že křesťan přestává dělat v neděli to, co dělá normálně, protože to samé činil i Bůh, ale neděle je dnem, kdy si aktivně připomínáme, co pro nás Bůh udělal a každý týden dělá. Nezahoďme příležitost oslavit to, že je Bůh dobrý k nám a má nás rád. Nebuďme zapomnětliví!

3. Vzkříšení – Ježíš je Pánem nad šabatem (Mt 12)

Třetím důvodem či vysvětlením dne odpočinku je vzkříšení. Ten nás jako křesťany zajímá nejvíc. Tento důvod jsem rozdělil do třech důvodů.

Ježíš je Pánem nad šabatem, protože...

1. protože Ježíš je Bůh (skrze něho a pro něho bylo všechno stvořeno)
2. protože Ježíš je Spasitel (uzdravil nemocného)
3. protože Ježíš nám dává věčný pokoj (vstal z mrtvých a porazil smrt a tak nás uvádí do věčného odpočinku) – pojďte ke mně všichni, kteří pracujete...

Četli jsme překrásný novozákonní text z Matouše 12. kapitoly o Pánu soboty, kde Ježíš uzdraví muže s ochrnutou rukou v sobotu. Farizejové, střežitelé tradic a doslovní zachovávatelé zákona jsou úplně rudí a chtějí Ježíše sprovodit ze světa. Ježíš je zdá se trochu v rozpacích, ví, že je na křižovatce. Když podlehne zákonictví farizejů, promešká příležitost k lásce. Když bude milovat, bude nenáviděn farizeji. Co teď? Odpoví takto: Kdyby měl někdo z vás ovci a ta mu spadla do jámy, copak by ji v sobotu nezachránil? Oč je člověk cennější než ovce. Proto je v sobotu dovoleno činit dobře. A pak tomu nešťastníkovi pomohl od jeho nemoci a uzdravil ho. Dovolte mi nejprve několik poznámek. Ježíš není rebelem a neříká nám, že šabat je blbost. Vždyť Ježíš výslovně říká, že dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka ze zákona. Uvědomme si, co znamená, že Ježíš přišel zákon nikoliv zrušit, ale naplnit.

Za prvé, tento příběh nás učí, že Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš je Boží Syn. K tomu se dostaneme již příští týden, kdy začneme novou sérii kázání na list Koloským, kde budeme mluvit o vyvýšenosti Krista. Tedy Ježíš má plnou autoritu a právo vykládat smysl zákona. Já ani ty nejsme ve stejné autoritě jako Ježíš. Navíc si při pozorném čtení tohoto příběhu uvědomíme, že Ježíš neporušuje ani jediné pravidlo šabatu, ale v samotné farizejské tradici je uvedeno, že zachování života je nadřazeno úzkostlivému lpění na liteře zákona. Tedy láska má přednost před zákonictvím. Nepochopme se ale špatně, abychom nevylili vaničku i s dítětem. Tedy zachovávat šabat je dobré a prospěšné, ale dělání seznamů se zákazy a příkazy je zákonické. Když je člověk v nouzi, je správné mu pomoci.

Za druhé, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš je Spasitelem. Ježíš je motivovaný láskou a chce tohoto ubožáka zachránit. Tedy když chceme pomoci v lásce bližnímu a tím naplnit šabat, jednáme správně. Opět je zde ale otázka rovnou do srdce. Proč děláš to či ono v neděli? Opravdu je tvým motivem láska k Bohu a bližnímu? Pokud můžu s čistým svědomím odpovědět kladně, nehřeším, ale jednám správně.

Za třetí, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš nám dává věčný život. Ježíš učinil zázrak proto, aby muž pochopil, že Ježíšovi je třeba důvěřovat a On je zdrojem naší záchrany, jak v konkrétní potřebě, tak pro věčnost. Uvědomíme si, že je to Ježíš, který pronesl krásná a osvobodivá slova o odpočinku. Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, já vám dám odpočinek. Říká to v 11. kapitole Matouše, hned v předchozí pasáži před záchranou člověka s odumřelou rukou. Zkrátka, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože nám dává odpočinek.

Když to shrnu, neděli tedy jako křesťané slavíme ne především proto, že nic-neděláme, jak napovídá název, ale proto, že neděle vyjadřuje vzkříšení. V ruštině se neděle nazývá vovzkrišenie, tedy vzkříšení. Ježíš je vzkříšen, vždyť je Pánem nad šabatem. Je to protože, za prvé – je Božím Synem, za druhé – je naším Spasitelem a za třetí – dává nám věčný život a v neděli prožíváme odpočinek v jeho náručí.

3. Co to znamená prakticky?

Dostáváme se do finále a zbývá nám poslední věc, jak mám jednat, co to znamená pro mě prakticky?

1. Jan Amos Komenský

Moc se mi líbí rady Jana Amose Komenského na neděli. Dává nám praktické tipy, jak můžeme strávit neděli, abychom ji nepromarnili, ale naopak šabat naplnili jako den odpočinku s naším Pánem. Jedna konkrétní rada je tato: pozvěte k sobě návštěvu na oběd. Například bratra nebo sestru ze sboru a nebo někoho, kdo je sám. Pokud to z praktických důvodů nejde, nakrmte někoho hladového nebo pošlete jídlo nemocnému. Třeba je ve vašem okolí někdo, kdo nemá co do úst nebo si nemůže sám uvařit. Láska je praktická a jak říká přízemní, ale pravdivé přísloví, prochází žaludkem... Další moc pěkná rada spočívá v užitku z Božího slova. Pro Komenského nekončí neděle shromážděním v kostele, ale naopak začíná. Když se dostaneme domů, je to příležitost k dalším modlitbám, čtení Písma a k diskusi nad tím, co jsme slyšeli v kázání. Boží slovo, které je jen jednou vyslechnuté a není patřičně strávené, bývá zapomenuto a pak nenese užitek v našich životech. Jak říká Jakub, nebuďme jen posluchači Božího slova, ale jeho činitelé. Pokud by vás tyto praktické rady zaujaly, můžete si půjčit časopis Brána, ve kterém je článek od br. Asszonyho, ve kterém je komentář od Komenského k neděli. Jmenuje se Neděle – den vzkříšení.

2. moje zkušenost

Abych se sám nezřekl zodpovědnosti za otázku: co s tím, zkusím odpovědět sám za sebe... Mám prát či neprat? Mám vařit nebo ne? Mám pracovat nebo přestat pracovat? Může kazatel v neděli kázat či ne? Může sociální pracovník či osobní asistent pomáhat a sloužit či nikoliv? Starý zákon by se nám vysmál – na jednu stranu říká – přestaň pracovat a na druhé straně říká, že záchrana života je přednější a nový zákon by nám vynadal a přesměroval naši otázku na Ježíše – každý z nás se musí modlit a hledat pro sebe Boží vůli. Nejsme povoláni k zákonictví, ale ke svobodě. Nejsme povoláni k vytváření seznamů, ale k modlitbě a posvěcení. Zkrátka, když dva dělají totéž, není to totéž. Co je pro jednoho hříchem, může být pro druhého dobrým skutkem. Pro nás s Mirkou to bylo také obtížné hledání, které někdy hraničilo se zákonictvím. Musím vyznat, že jsem na počátku tohoto hledání spáchal několikrát hřích zákonictví a také známe druhý extrém, určitou liknavost ke svěcení dne odpočinku. Věřím, že jsme se skrze oba extrémy postupně propracovali k určitému středu, který neznamená ani zákonictví ani lhostejnost. Pro mě je den odpočinku skutečně svobodným dnem, kdy se nemusím učit do školy a necítím při tom pocit viny, a zároveň vím, že sloužím Bohu, když jsem dnes ve službě. Mirka se též snaží plánovat si neděle tak, aby nemusela do služby, ale když to jinak nejde, pak neprožívá pocity viny, když do služby musí. Zkrátka je to hledání, ale k tomu nám Bůh dal svobodu, Božího Ducha a hlavně nám ukazuje do srdce, abychom se vždy ptali, s jakým záměrem to dělám... Pracuju v neděli ze strachu, že nebudu mít dost nebo je to proto, že chci svobodně pomáhat a žehnat druhým? Pokud je to strach a nebo nějaký soběstředný důvod, je na čase činit pokání a nechat zaznít slovo šabat jako osvobození a uspořádat si priority v životě. Pokud je to ale úzkostlivé střežení příkazů a zákazů, je třeba hledat Pána a prožít Boží milost a osvobození od zákonictví. Nezapomeňme ale také na to, že se to netýká jen nás, ale i našeho posuzování druhých. Nezapomínejme na to, že nejprve máme ze svého vlastního oka vyjmout trám a až pak třísku z oka svého bratra či sestry. Proto místo střežení a hlídání druhých lidí nás dnes Boží slovo povzbuzuje, abychom střežili naše vlastní srdce a ptali se po Boží vůli pro šabat, den Boží.

3. závěr

Dovolte mi dnešní kázání shrnout:

Shodli jsme se, že je praktické slavit šabat, den odpočinku v neděli, protože neděle má důležitý symbolický význam a má to i praktické a historické důvody. Neděle, šabat má pak tři roviny – stvoření, exodus a vzkříšení. Bůh stvořil vše v šesti dnech a pak se sedmého dne radoval nad svým dílem, tak proč bychom i my nemohli po tvrdé a těžké práci vydechnout a radovat se z toho, co se nám povedlo? Máme si zároveň připomínat to, co pro nás Bůh udělal a jak nás neustále osvobozuje. A nakonec to nejdůležitější, Ježíš nám ukazuje, že je Pánem nad nedělí. Protože je Božím Synem, Protože je naším Spasitelem a nakonec protože je to On, kdo nám dává odpočinek. Pojďte ke mně všichni, kteří tvrdě pracujete, a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Amen.

Skloňme se nyní k tiché modlitbě srdce, ve které vyznejme Bohu, co děláme špatně, co bychom chtěli změnit a co bychom chtěli dělat, aby byl Bůh v našem životě více viditelný a jeho sláva byla více zřejmá a my pak zažili větší radost v Něm.

Desatero je povoláním ke svobodě

Desatero je povoláním ke svobodě

Honza opravdu nenáviděl své rodiče. Štvalo ho, jak mu neustále říkají, co má dělat. Štvalo ho, že je na nich závislý a nemůže dělat to, co sám chce. Jeho rodiče neuměli naslouchat a Honza vnímal, že je nezajímá, co on cítí nebo co si myslí. Chtěli jen, aby dělal to, co sami mysleli, že je pro něj nejlepší. Pro Honzu to byla nesvoboda, kterou nechtěl dál snášet. Myslel si, že je ve svých 17 letech dost dospělý na to, aby vzal zodpovědnost do svých vlastních rukou. Nechtěl, aby mu někdo říkal, co má dělat. Chtěl být svobodný. Nakonec se rozhodl utéct z domu a osvobodit se od jeho rodičů. Honza měl kamaráda, co byl křesťan. Kuba byl jeho dobrý kamarád již ze školních let. Nikomu nedůvěřoval tak jako Kubovi. Nikomu o svém útěku neřekl, jen Kubovi. Kuba Honzovi naslouchal a snažil se pochopit, co cítí a proč utíká od rodičů. Kuba věděl, že by Honzu stejně nepřesvědčil, aby se vrátil domů. Nakonec mu slíbil, že se za něj bude modlit. Řekl mu, že je jeho kamarád a že mu na něm záleží. Nesnažil se ho přesvědčit, že to, co dělá je špatné, ale řekl mu, že je tu někdo, kdo ho má rád a komu na něm opravdu záleží a kdo bude vždycky naslouchat. Honza utekl od rodičů, ti jej hledali, nechali jej hledat policií, ale dva týdny ho nemohli najít. Po dvou týdnech zavolal Honza Kubovi. Řekl mu, že vydal svůj život Bohu a že se chce vrátit k rodičům. Pochopil, že jeho rodiče možná nejsou dokonalí, ale že je svým jednáním zarmoutil a že je lepší, když se k nim vrátí. Pochopil, že opravdová svoboda není útěk nebo odpoutání se od rodiny, která ho nechápe, ale nalezení opravdového přátelství a svobody v Bohu. Kuba dal Honzovi Bibli a on si začal pravidelně číst.

Bible je příběh. Dokonce i části, které nejsou příběhy odkazují k většímu příběhu, který Bible obsahuje. Bible je příběh o velké lásce, kterou k nám má Bůh. Bůh má k nám takovou lásku, že se pro nás sám obětoval, udělal všechno pro to, abychom pochopili, co je to opravdová svoboda. Opravdová svoboda spočívá v pochopení pravého motivu poslušnosti Boží vůle. Neposloucháme Boha jen pro to, že máme z něj strach, nebo proto, že je mnohem moudřejší než my, to je jistě pravda, ale hlavně posloucháme Boha pro to, že On nás stvořil a má nás rád, záleží mu na nás a chce, abychom měli v životě co největší radost.

Bible je plná příběhů o lidech, kteří Boha buď poslouchají a nebo ho neposlouchají. Někteří Boha poslouchají ze strachu, jiní z lásky, někteří lidé Boha neposlouchají vůbec.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma Desatero. Desatero se dá pojmout mnoha způsoby, já se zaměřím na jeden aspekt. Tímto aspektem je, že Bůh nám dává skrze Desatero opravdovou svobodu. Za malou chvíli vám vysvětlím, co tím myslím a proč to tak je. Než se ale pustím do vysvětlení, dovolte mi nastínit příběh Desatera. Příběhem Desatera je Exodus. Tedy vyvedení Božího lidu z Egypta do Zaslíbené země. Symbolicky, to je zvláště důležité pro nás dnes, je Egypt zemí otroctví a zaslíbená země, je zemí svobody. Skutečností tedy je, že první věc, co Bůh udělal, než dal svému lidu Desatero, že ho zachránil. Zachránil ho od útlaku Egyptského faraona a zneužívání nucenými pracemi. Naopak, Bůh daroval svému lidu jeho vlastní zemi. Tato země byla krásná a stála opravdu za to. Tedy ještě před tím, než cokoliv řekl, dokázal Bůh lidem, že mu na nich opravdu záleží a že je miluje. To udělal tak, že je osvobodil od otroctví. I dnes Bůh lidi osvobozuje od otroctví. Tímto otroctvím může být strach z nepřítele. Uvažte, zda nežijeme někdy v sevření strachu z toho, že nás někdo bude ovládat. Je tu někdo silnější nebo vlivnější, kdo nám bude říkat, co máme dělat. Tímto člověkem může být manžel či manželka, může to být nějaká autorita v práci či církvi nebo to může být kdokoliv jiný, kdo nad námi má „moc“. Bůh nás ale povolává do svobody a zbavuje nás strachu. Už se nemusíme takového člověka bát. Proč? Protože svůj strach můžeme dát Bohu, který je silný a stojí na naší straně. Žalmista často říká, že žije vedle nepřítele, ale odvolává se na Boha, který je jeho úkrytem, který je tím, kdo ho ochrání. Proto nemusíme mít strach a svůj strach můžeme odevzdat Bohu. Tak to udělal i Honza v úvodním příběhu. Honza pochopil, že Bůh je neustále s ním a i když mu stále budou rodiče říkat, co má dělat a on je bude poslouchat, nemusí je proto nesnášet. Může je mít rád a může se jim podřídit, protože se už nepodřizuje rodičům, ale Bohu, který ho má rád. Ví, že Bohu na něm záleží, a proto to rád udělá z lásky. Ne z donucení, ale svobodně.

Jeden výborný český teolog, Jan Milíč Lochmann pojmenoval Desatero jako směrovky ke svobodě. Desatero se často chápe jako Desatero přikázání. Nesmíš zabíjet. Nesmíš krást. Nesmíš závidět. Nesmíš mít jiné bohy. Musíš v neděli chodit do kostela a nesmíš pracovat. Když k tomu přidáme Ježíšovo kázání na hoře, máme z toho docela drsný systém požadavků, kterému jen málo kdo z nás vyhoví. Když nad tím tak přemýšlím, asi takového člověka neznám, alespoň není tady mezi námi:) Kdo nikdy nepohleděl chtivě na ženu? Kdo nikdo nezatoužil po něčem, co není naše? Kdo nikdy nikomu nezáviděl? Kdo ve svých myšlenkách nikdo nezhřešil? Asi není takový člověk. Takový způsob uvažování nás dostane do zoufalství lidského hříchu. A to je dobře. Pak totiž běžíme ke kříži, který nám ukazuje na Boží lásku a dokonalost Kristovy oběti za naše hříchy. To je jistě správné. Je to ale jediný možný způsob uchopení Desatera? Věřím, že není. Moc se mi líbí právě to, co objevili biblisté v původním jazyku: celé desatero se totiž nemusí číst jen jako příkaz nebo zákaz. Jak zní takový zákaz nám ukazuje český překlad bible 21. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly. Neužívej Božího jména nadarmo. Pamatuj na šestý den... Nezabíjej. Necizolož. To je jistě jedna možnost, překladatel chápe Desatero jako přikázání. Když se ale podíváte do jiných českých překladů, všimněte si budoucího času: nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezneužiješ jména. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Tedy je to budoucí čas. Ale opět, když řekneme, nezabiješ, chápeme to spíše ve významu rozkazu nebo zákazu. Nezabiješ si rovnou přeložíme jako nesmíš zabít. To, co původní jazyk ale naznačuje je také možnost budoucího času. Tedy nebudeš zabíjet nebo nebudeš mít jiné bohy... tedy v tom smyslu, jak to naznačuje příběh Exodu. Jak to naznačuje příběh Boží lásky k člověku. Protože Bůh miluje svůj lid, tak vyvádí svůj lid z Egypta, zachraňuje ho. A následkem toho jednání tento lid pochopí, že Hospodin je opravdu miluje a že už nemusí mít jiné bohy, že se tento Bůh, Hospodin pro ně stal jediným a jedinečným Bohem. Už nemá smysl uctívat jiné bohy a už nedává smysl se mstít a vraždit souseda a už nemá smysl závidět... Zkrátka lid poznamenaný Boží láskou, lid zasažený Božím milostivým jednáním je hluboce raněn Boží láskou, že již nemůže jednat jinak, než z vděčnosti a hluboké radosti jednat vůči druhým podobně, jako jednal Bůh k nim. Totéž platí pro nás: Když jsme poznali velikou Boží lásku k nám v Ježíši Kristu, poznali jsme úžasnou Boží milost, kterou nám Bůh dal, abychom nemuseli zemřít, nechceme již nic jiného, než ukazovat tuto lásku druhým. Tedy Desatero již pro nás není desaterem přikázání, které nějakým humanistickým způsobem vytváří vzor pro demokratickou společnost tolerance a slušného chování, jak se to můžeme dnes doslechnout... ale je to popis chování Kristova učedníka. Je to charakter člověka, který je zasažený Boží láskou. Setkal jsi se s Boží láskou? Znáš tuto lásku? Pokud ano, pak naslouchej Božím slovům. Přečtěme si Desatero slov Božích v jiném odstínu, než jsme na ně zvyklí:

1 Bůh promluvil všechna tato slova: 2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl a vyvádí z Egypta, z domu otroctví. 3 Nemáš žádné bohy kromě mne. 4 Nevytváříš si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Neklaníš se jim a nesloužíš jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.

Tedy Desatero začíná příběhem Boží lásky. Začíná se slovy: Já jsem Hospodin. Tedy Hospodin promluvil a řekl nám: Já jsem Bůh. A jaký že je Bůh? Já jsem Bůh lásky... Jak to poznáme? Protože Izrael vyvedl i nás vyvedl z domu otroctví. Jak jsem již dříve naznačil, tímto otroctvím může být například náš strach z nepřítele nebo to může být další hluboký vnitřní problém, který máme v sobě a nechceme jej odtajnit. Ale Bůh tento problém vidí a touží po tom, abychom se mu otevřeli a nechali se jím vyléčit a uzdravit. Tedy Hospodin nás vyvádí, neustále, kdykoliv se na něho obracíme, z našich Egyptů, z našeho otroctví... A tento Bůh, který nás léčí a miluje nám říká důležitou věc: Slovo první... nemáš žádné bohy kromě mě... tedy člověk, co poznal Boha ví, že nemá smysl mít jiného. Člověk zasažený Boží láskou ví, co Bůh dokáže a že všechno ve srovnání s ním je jen ubohá modla. Modla je to, co se drápe na první místo místo Boha, ale Bohem to není.

Ježíš je naším životem

Víte, v čem je náš problém? Problém nevěřícího člověka je v tom, že jeho Bohem je jeho vlastní ego. A toto ego vytváří celý panteon, celý systém bohů v jeho životě. Problém věřícího člověka je podobný. Jeho Bohem je Hospodin, ale vedle Hospodina si staví další přidružené bohy, kteří konkurují Hospodinu. Doslova je v desateru uvedeno, že věřící člověk nemá žádné bohy vedle Hospodina. Izraelité si mysleli, že mohou spolu s Hospodinem uctívat bohy okolních národů. Ano, viděli, co pro ně Hospodin udělal a za to byli vděční, a proto chtěli Hospodina uctívat. Ale aby si to posychrovali, přidávali si k Hospodinu bály a aštarty a měsíční bohy a další bohy úrody, hvězd... Možná si řekneš... no, ale já žádné měsíční bohy a bohy úrody ani astrální bohy neuctívám... ale když se nad tím trochu zamyslíš... bohem neboli modlou se stává cokoliv, co se dostává na stejnou úroveň vedle Hospodina. Nemusíš tomu zrovna stavět oltáře... ale stačí otevřít peněženku... zkrátka Hospodin zná tvé srdce a ví, co v srdci nosíš a co tvé srdce uctívá. Zamysli se nad tím, člověče. Není tvým bohem zdraví? Nebo děti? Rodina? Nebo vzdělání? Počítač nebo angličtina? Knihy nebo auto? Doufám, že jsem vás teď naštval všechny. Německý reformátor Luther jednou řekl, když nemůžeš lidi rozčílit kvůli jejich hříchu, snaž se aspoň, aby tě neměli rádi kvůli tomu, co kážeš... snad se mi to podaří. Zcela upřímně, já ve svém srdci také přidávám k Bohu další modly... Abyste mě špatně nepochopili. Neříkám, že mít rodinu, manželku, auto, vzdělání atp je špatné. Problémem je, když se mezi nás a Boha dostane cokoliv jiného. Když cokoliv jiného začne hrát stejně důležitou roli jako Hospodin. To je modlářství a to Bůh nenávidí.

Hospodin není hlavní bůh nebo jeden z panteonu, ale On je jedinečným a jediným Bohem našeho života, protože On je život sám. Ježíš řekl, „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Ježíš nemůže být jedním z našich bohů, které v týdnu uctíváme. V pondělí práci. V úterý manželku. Ve středu děti. Ve čtvrtek auto. V pátek sport. V sobotu chatu. A v neděli Boha. To je modlářství! Tak to být nemůže. Pokud Bůh zůstává jedním z bohů tvého života, pak nemůžeš prožít opravdovou radost a nedokážeš žít vítězný život! Pokud ke svému životu něco přidáváš a nedokážeš se jiného vzdát, pak stále sloužíš jiným bohům a neuctíváš Boha celým srdcem! Tedy Desatero nám říká, že člověk, který se setkal s Ježíšem, který uviděl a zakusil Boží lásku, má Boha na prvním místě. Nedovolí, aby se cokoliv jiného dostalo vedle Boha. Jsme povoláni ke svobodě od jiných model do opravdového vztahu s Bohem skrze Jeho Syna Ježíše. Naším problémem je, že se pro nás Ježíš stává kořením života nebo chcete-li, solí života... Ale Ježíš je život sám. Tedy pokud je pro tebe křesťanství koníček nebo další z mnoha zájmů, jsi modlář a Kristu jsi se ještě nepoddal. Proto tě vybízím dnes, obrať své srdce ke Kristu a odevzdej mu své srdce! Poznej nekonečnou radost v srdci a lásku Boží! Bůh bude tvým životem a ne jen kořením či solí života. Lží, které jsi možná uvěřil je, že Ježíš je solí života či kořením života. Zapiš si hluboko do srdce: Ježíš není solí života či kořením života, ale Ježíš je život sám. To je první obraz, který si mám odnést z tohoto kázání. Druhou lží, které můžeme věřit je, že Ježíš je kmínem na chlebu... je to příchuť... Pravda ale je, že Ježíš je chléb života. Ježíš mě sytí každý den. Ježíš je plností života. Ježíš je tím pokrmem. Nepotřebuju kromě Boha ještě něco navíc. Když slyším evangelium, jsem vděčný. Nepotřebuji znát již nic navíc. Ježíš je chlebem života. V něm je moje radost, v něm je můj pokoj, v něm je mé spasení. A třetí lží, které mnozí uvěřili je, že Ježíš je příchuť... je nezbytná, aby se dal život žít... Je to ale lež, Ježíš není příchuť minerálky, Ježíš je voda, která nám dává život. Ježíš je naším životem. Tedy když máš Krista, máš život věčný. Ježíš nás nezbavuje utrpení a nečiní náš život jednodušší a pohodlnější. Ale Ježíš je život sám. Bez Ježíše neznám radost. Bez Ježíše nemám naději. Bez Ježíše neznám pravou lásku a dobro. Bez Ježíše nemůžu žít! To jsou tedy tři lži a tři pravdy: Ježíš není solí ani kořením života, ale Ježíš je životem samotným. Ježíš je Bohem, který píše příběh našeho života. Ježíš není kmínem chleba, ale Ježíš je chlebem našeho života, bez něj jsme neustále hladoví, s ním máme pokrm, který nasytí naši duši pro věčnost. Ježíš není příchutí minerálky, Ježíš je vodou života. Bez vody života umřeme, s Ježíšem, který je vodou života, máme věčný život, máme plnost radosti, pokoj, naději a spasení!

Naše nemoc a lék na tuto nemoc

Čiň pokání a jdi do sebe! Pokácej modly, zbav se model ve svém srdci. Čiň všechny dobré věci k Boží slávě. Nasměruj všechny činnosti, vztahy a motivy k Bohu samotnému a k Jeho slávě. Uvědom si, co pro tebe Bůh učinil. On tě miluje, a proto se stal člověkem, Ježíš ze sebe učinil nic, umřel pro tebe na kříži a tím dokázal, jak moc tě miluje a stojí o tvé srdce. Díky Ježíši a jeho lásce dokážeš přejít ze smrti do života a zbavit se svých hnusných model! On tě svou smrtí a zmrtvýchvstáním osvobodil od otroctví hříchu a smrti. On ti dal nový život. On je tvým novým životem. On je lékem na tvou smrtelnou nemoc. Tak už nemusíš umřít na věky, ale umři sobě a svému sobectví. Umři svým modlám. Povstaň k životu – povstaň Ježíšovi, povstaň k novému životu! Pochop, že už nemusíš sloužit modlám ve tvém životě, ale můžeš sloužit jedinému pravému Bohu. Když jsi uvěřil, pak nic jiného totiž nedává smysl. Nemá smysl dávat Ježíše do panteónu spolu s ostatními bohy, ale jediné, co má smysl je prožít opravdovou svobodu a radost v životě, kterým je pro tebe teď Ježíš. Pokud po tom toužíš, modli se ve svém srdci spolu se mnou.

Modlitba:

Ježíši, děkuji Ti, že nejsi pouhá sůl či koření života, Ježíši, můj živote, děkuji Ti, že píšeš příběh mého života a že jemnými tahy štětce i silnými ranami dláta tesáš a tříbíš můj charakter, děkuji ti za to a jsem vděčný, že jsi neustále se mnou. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi jen kmínem na chlebu, ale že jsi chlebem života, co mě sytíš každý den, bez Tebe bych byl hladový, ale s Tebou jsem sytý a vděčný. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi nějaká příchuť navíc v minerálce, ale že jsi voda života, která hasí mou duchovní žízeň, že mi dáváš věčný život, naději, radost i spásu i dnes. Odvrhuji své modly a toužím se s Tebou více setkat tak, jak Ty sám chceš. Přijď, Pane Ježíši a buď mým Spasením, buď mou Radostí, buď mým Životem. Amen.

Boží slovo je proroctví

(kázání na text Židům 1)

 

Úvod

Minulý týden jsme přemýšleli nad Božím slovem jako nad svědectvím. Připomněli jsme si důležitou skutečnost. Církev je Boží tělo a jako celek i jako jednotliví křesťané vydává světu svědectví o své lásce Bohu a skrze lásku lidé, co Boha neznají, Boha poznávají. Dnes přemýšlíme nad dalším aspektem Božího slova. Tímto aspektem je proroctví. Co je to proroctví? Proroctví není jen předpověď budoucích událostí, to je také. Ale je to vhled do skutečností minulých a přítomných. Bůh je vševědoucí a dává nám to na srozuměnou skrze své prorocké slovo. Posílá k nám proroky, kteří znají to, co zná jen Bůh. Když si připomeneme Samařskou ženu, o které jsem se zmiňoval posledně. Samařská žena šla a zavolala své spoluvesničany. Ti pak skrze její svědectví uvěřili. Než je ale zavolala, co řekla Ježíšovi? Jak jej nazvala? Pane, vidím, že jsi prorok. Tedy uznala, že Ježíš skrze své slovo řekl něco, co byla pravda o jejím životě. Tedy Boží slovo je prorocké, protože ukazuje a odhaluje skryté skutečnosti našeho života. V případě Samařanky to bylo cizoložství a skutečnost, že měla již pět mužů, když nepočítáme toho, se kterým žila nyní na hromádce. Co by to bylo v našem případě?

1. Bůh není slepý a němý bůh, ale Bůh, který mluví

1 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;

Nohavica zpívá ve své písni: slepý bože, co nevidíš a neslyšíš. Dnešní svět nevěří, že pokud skutečně existuje Bůh, že to má nějaký význam. Věř si v Boha, pokud ti to přináší štěstí nebo ti to dává sílu. Tedy to má smysl, když ti to něco dává... Ale jaká je často situace křesťanů? Když se podíváme na historický kontext posluchačů listu Židům, ze kterého dnes čteme a nad jehož textem přemýšlíme... uvědomíme si, že tito lidé byli ohroženi na životě. Po roce 64, kdy zahořel Řím plameny, se křesťané ocitli ve vážném ohrožení. Veřejné popravy, udavačství a nepřátelství byly na běžném řadu dne a křesťané hledali úkryt v katakombách... Co to udělalo s jejich přesvědčením a vírou? Jak se dovídáme z kontextu, životní osudy přinesly otázky... Kde je ten náš Bůh, když denně umíráme pro naši víru? Není bůh jen nějaký filosofický pojem, který se nám hodí, když vše funguje a když je nám dobře? Tato situace pronásledování byla prubířským kamenem. Možná se nám může zdát, že se nás to netýká, ale nemusí trvat dlouho a všechno se změní. Podívejme se do některých zahraničních zemí. Např. Nesvéprávná křesťanská dívka obviněná ze zneuctění Koránu, které hrozí trest smrti nebo pronásledování křesťanů v severoafrických zemích. Ale pro příklady nemusíme chodit tak daleko. Když dostávám letáky ČSSD s jejich kampaní proti vládní koalici, na kterých je vyjádřena kritika restitucí církvím, říkám si jak dlouho potrvá než vzplanou pochodně proti křesťanům i v naší zemi. Jsme jen hrstka a zbavit se nás by nebyl problém. A důvod? Např. netolerance proti pochodu homosexuálů. Ale otázka je, zda jsme vůbec nějak odlišní a zda bychom svou víru vyznali, kdyby šlo do tuhého... Pokud jsme mezi lidmi, co pochodují po ulicích s transparenty v rukou jako onen "křesťanský" literární kritik, pak se nemusíme pronásledování bát, lidé nám ještě zatleskají a budou o nás psát v časopisu. Jaký je tvůj Bůh? Je to talisman pro štěstí nebo životní pojistka, kdyby přece jen po smrti něco bylo? Nebo je to svrchovaný stvořitel vesmíru, který drží svět ve svých rukou? Je to Bůh Otec, který vidí všechna tvá rozhodnutí a Ježíš, který skrze svého Ducha vede každý tvůj krok? Víra pronásledovaných křesťanů byla otřesena a zpochybněna otázkami. Otázkou, kde je Bůh, když to bolí? Kde je můj Bůh, když mám trápení nebo bolesti. Kde je můj Bůh, když jsem nemocný? Když jsem sám. Když mám pochybnosti. Autor listu Židům ve svém kázání těmto posluchačům silně zdůrazňuje, že Bůh, ve kterého věří, je živý Bůh, který není skrytým bohem filosofů a mystiků, ale je Bohem, který mluví právě teď. Jak jsme viděli, životní příběh a situace prvních křesťanů v 60. letech 1. století nemusí být ani tak odlišná od té naší. A slovo, které slyšíme z kázání Židům nám není ani trochu cizí. Ten Bůh, ve kterého věříš není slepým ani hluchým bohem s nohavicemi, ale je Bohem vidícím, slyšícím a Bohem, který je s tebou ve tvé životní situaci, ať je to práce, rodina, církev či vztahy nebo peníze. Náš Bůh není netečný, ale je s námi v našem životě.

2. Ježíš je poslední, konečné a nejplnější zjevení

2 v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu,

Jako lidé často toužíme po dalším zjevení. Saul ve starém zákoně šel za čarodějnicí, aby mu řekla, co ho čeká v budoucnosti. Neřekla mu nic nového, jen že ho čeká smrt. To asi sám tušil. Co nám ale říká autor kázání Židům? Říká, že to nejplnější zjevení, proroctví, odhalení skutečností přítomných, ale i budoucích, je Ježíš Kristus. Tedy Bible nám nedává čísla ve sportce, to by se nám líbilo... ale uvádí nás do vztahu s Pánem Ježíšem. Problém člověka je ale v tom, že chce jistotu a ne víru. Místo důvěry chceme pověru. Pověra je pomyslná jistota, která upíná náš život na věci vnější a nepodstatné, místo abychom ve vztahu s Bohem vkládali svou naději ve věci trvalé, věci vnitřní a skutečné, které jsou ale našim očím často skryty. Jak říká francouzský autor knížky Malý Princ: co je důležité, je očím neviditelné. Tedy spoléhat na Krista v době, která dýchá pochybnostmi může znít pochybně pro lidi kolem tebe, ale nenech se zviklat. Důvěřovat osobně Ježíši ve chvíli nejistoty je to nejmoudřejší, co můžeš udělat. Proč je to moudré?

3. Skrze Ježíše všechno vzniklo a Ježíši všechno patří

jehož (Ježíše) ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Autor našeho kázání Židům vychází silně ze Starého zákona. To je důvodem, proč kázání Židům často nečteme a nepřemýšlíme nad ním. Tato kniha je podivná. Nemá jasného autora a nemá jasného adresáta. A nedozvídáme se moc o okolnostech jejího sepsání jako je to např. u listů apoštola Pavla. Navíc když ji čteme, dozvídáme se, že Ježíš je náš velekněz, který za nás přináší oběť. To je krásné starozákonní téma, ale běžnému člověku ve 21. století je dnes vzdáleno. Autor ale staví důvěru v Ježíše právě na tématech Starého zákona. Ježíše přirovnává k moudrosti. Jelikož posluchači kázání Židům byli z velké části Židé, věděli že moudrost byla na počátku u Boha a skrze ní všechno vzniklo. Už vás napadlo, že Bůh stvořil tento svět svou moudrostí? Za druhé, skrze tuto moudrost byl a je svět udržován v pohybu a činnosti. Bez inteligence a moudrosti stvořitele by vše směřovalo k rozpadu. Vždyť známe ve fyzice třetí termodynamický zákon o entropii, která vede svět k rozpadu, pokud by neexistovala síla či energie, která by tento svět udržovala v chodu. To Bible nazývá moudrostí. Takže Bůh udržuje tento svět v chodu svou moudrostí. Za třetí, tato moudrost zjevuje Boží pravdu. Co to znamená? Bez moudrosti není pravda. Pravda je moudrá. Pravda je nakonec moudrost. I nevěřící člověk často zakroutí hlavou nad moudrými výroky knihy přísloví a řekne, že jsou moudré. Moje maminka nemá ráda Nový zákon, protože je přímý a vede člověka k pokoře a uvědomění, že je hříšný. Ale má ráda Starý zákon a jeho příběhy, které jsou moudré a má ráda moudrá přísloví. I můj tatínek, který je ateista rád cituje přísloví ze Šalamounovy moudrosti. Takže Pravda je moudrá. Pravda je moudrost sama. Nakonec kniha Přísloví moudrost zosobňuje, ukazuje ji jako osobu. A Ježíš přece říká, já jsem ta Pravda. A nakonec, za čtvrté tato moudrost usmiřuje lidi s Bohem a přivádí je do vztahu s Hospodinem. A čtenář Nového zákona i posluchač kázání Židům dobře ví, kdo je tím, kdo nás usmiřuje s Bohem. Kdo jiný než Boží Syn?

Autor kázání, ze kterého si čteme a nad kterým přemýšlíme, říká, že Ježíš je moudrostí. Autor přisuzuje tyto 4 zmíněné aspekty moudrosti právě Ježíšovi.

4. Ježíš je Boží Syn a dokonale vyjadřuje Boží lásku k nám...

3 On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty,

nese všecko svým mocným slovem.

Je úžasné sledovat kazatelovy myšlenky o Kristu. Někdy se tomuto kázání říká vysoká kristologie, protože ukazuje Ježíše jako vznešeného Božího Syna a ukazuje, že je podstatou samotným Bohem. Říká, že Ježíš je dokonalým vyjádřením Boha, Jeho slávy a Jeho podstaty. Tedy když se díváme na Ježíšův život, na Jeho osobu a charakter, díváme se na samotného Boha. Jak sám Ježíš o sobě říká: Kdo vidí mě, vidí Otce. Kdo z nás by řekl, když vidíš mě, vidíš Boha? Snad jen blázen. To by řekl nemocný člověk. Kdo z nás žil takovým životem pokory a zázraků, milosti a pravdy, jako náš Pán Ježíš? Jak jsme již zmínili před chvílí, že skrze Ježíše všechno vzniklo, nyní autor kázání říká, že Ježíš nese všechno svým mocným slovem. Tedy znovu se nám vrací hlavní myšlenka. Boží slovo je prorocké slovo: slovo, které vstupuje do minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Dnešní filosofie se rozplývá nad myšlenkou, že bůh je skrytým bohem. Důkazy Boží existence, které je jistě zdravé studovat, nám mohou nakonec jen ukázat, že bůh v nejširším slova smyslu existuje. Když se podívám na složitost buňky rostliny, zvířete a člověka, žasnu nad její propracovaností. Jen silně věřící ateista může prohlásit, že je to náhoda. Takové náhodě pak propůjčuje vpravdě božské rysy a z Náhody se pak stává bůh. Tím vlastně dokazuje, že není a-teista = ne-věřící, ale v angličtina a theist - tedy nějaký věřící = věřící v náhodu:) Každopádně důkaz Boží existence jen ukazuje, že Bůh může existovat. Tento skrytý a tajemný bůh existuje. Ale co z toho? Bible - Boží slovo - prorocké slovo nám říká mnohem víc. Prorocké slovo je slovem k nám, do našeho života. Jako Samařance ukazuje, že trpí nemocí, na který existuje lék - jen si ten lék musí vzít. Musí pít z vody živé, musí mít účast na Ježíši, který je lékem na její nemoc. Dnes jsme slavili Svatou Večeři Páně. Obnovovali jsme z milosti Ducha Svatého náš vztah s Bohem. Skrze Ducha jsme se obnovovali jako jednotlivci, ale i jako společenství v čistotě naší víry i naší cesty životem. Autor našeho kázání o tom mluví v druhé polovině 3. verše. první kapitoly Židům:

5. Ježíš je naším knězem - přinesl dokonalou oběť za nás a tím nás očistil od našich hříchů, a tak nás smířil s Bohem...

Když dokonal očištění od hříchů,

Tedy Ježíš je tím lékem. Ježíš bere na sebe tvůj hřích a naše slabosti. Díky Němu a Jeho kříži jsi uzdraven. Pohledem na Něho můžeš obnovit svou důvěru, že Bůh je s námi i v té nejtužší bitvě, i v tom největším srabu. Ježíš je s námi neustále v práci, doma, když vychováváte děti i když si s nimi hrajete, když jsi sám, když procházíš pokušením. Když jsi v práci a musíš dřít, Ježíš je s tebou. A když se ti něco nepovede, můžeš vždycky za Ním přijít a přiznat Mu to. Nejsi na to sám.

Co mě vede k úžasu je třetí část 3. verše, je v ní vyjádřen úžasný paradox:

6. Ježíš se pak vrátil k Bohu Otci

usedl po pravici Božího majestátu na výsostech

Tedy stejný Ježíš, který se stal z Boha člověkem, ponížil se kvůli mně i tobě, žil jako člověk bez hříchu, zemřel pro můj i tvůj hřích a prožil potupu až k smrti na kříži, ten samý člověk znovu usedl vedle svého Otce v nebesích. Tedy autor kázání Židům nám ukazuje velké tajemství. Ukazuje nám příběh Ježíše, v pravdě Boho-člověka, který prošel cestou od Boha k nám a od nás k Bohu. A díky tomu pro nás již není Bůh bohem němým a slepým a bezcitným k našemu utrpení, ale Bohem mluvícím prorocké slovo, Bohem vidoucím a cítícím naše utrpení. On to dokázal na Kristu. Vždyť Bůh je Kristus. A Kristus je Bůh. Tím ovšem nesplývá se svým Otcem, vždyť jsou jedno, ale každý miluje ve vztahu toho druhého. Tyto úvahy mě dovádí k úžasu. Autor kázání Židů dále pokračuje ve 4. verši, kterým ale pro dnešek skončíme, abychom se příliš nevyčerpali Boží nevyčerpatelnou hloubkou.

7. Ježíš tak dokázal, že je skutečně Bohem a ne stvořenou bytostí

4 a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.

Ve zbytku 1. kapitoly autor ukazuje, že Ježíš není stvořená bytost jako jsou andělé. Posluchači dobře znají anděly a věří, že jsou Božími posly k nám. Anděl komunikuje poselství, chcete-li, prorocké slovo od Boha k nám lidem. Poselství, že nejsme sami. Ale oč víc je Ježíš. Je to ve čtyřech oblastech, Jeho jméno je větší než jméno andělů (v5), jeho důstojnost je větší než andělská (v6), jeho status je větší, vždyť Ježíš je hoden našeho uctívání a chvály a Jeho úkol je větší než andělský, vždyť andělé stojí kolem Boha a dnem i nocí jej uctívají, ale Ježíš sedí po pravici samotného Boha Otce, vždyť On je Boží Syn. Vždyť On je hoden našeho uctívání.

Závěr

Na závěr mi dovolte kázání shrnout. Stejně jako posluchače kázání Židům autor chtěl povzbudit a napomenout, chtěl bych i vás povzbudit a potěšit, že Bůh je v našich každodenních bojích, zápasech, starostech i radostech s námi: Jak si to můžu pamatovat? Následovně: Boží slovo je prorocké. Ukazuje nám sedm důležitých skutečností o Kristu a našem Bohu: Za prvé, náš Bůh není skrytý, ale zjevený. Je to člověk, který se skrývá před Bohem a ne Bůh před člověkem. Bůh se dává člověku poznat skrze své prorocké slovo. Za druhé, Bůh skrze své prorocké slovo dává člověku poznat Ježíše, skrze kterého nacházíme vztah s Bohem a poznáváme Jeho lásku k nám. Za třetí, Boží prorocké slovo nám připomíná, že od počátku Bůh stvořil vše svou moudrostí, stvořený svět svou moudrostí udržuje, spravuje a chrání před zánikem, Bůh zjevuje skrze svou moudrost pravdu a nakonec Bůh smiřuje skrze moudrost člověka sám se sebou. A nejdokonalejším vyjádřením této moudrosti je sám Ježíš. Tedy Ježíš je moudrostí stvoření, obnovy, moudrostí Pravdy a moudrostí ke Spasení. Za čtvrté, Boží prorocké slovo nám ukazuje, že Ježíš je Boží Syn a ten nám ukazuje Boží lásku k nám. Za páté, Ježíš je naším knězem - On za nás přináší dokonalou oběť, a tak nás očišťuje od našich hříchů a smiřuje nás s Bohem. Za šesté, Ježíš se po svém díle vrací k Otci a sedí po Jeho pravici a proto za sedmé, je hoden našeho uctívání a chvály, protože je Bohem. Jednoduše řečeno, v minulosti Bůh dokazoval, že je s lidmi a že je má rád skrze proroky a různými jinými způsoby, ale v posledním čase, i v tom našem čase dokazuje, že je nám blízko a má nás rád skrze Ježíše, který je Božím slovem prorockým. Pojďme jej pro Jeho slávu a za Jeho lásku k nám chválit a uctívat. Amen.