Úvod
Milí přátelé, dnes
slavíme svatou večeři Páně a připomínáme si, o kom to celé je, je to o
Ježíši a o tom, co pro nás udělal. Tuto středu začal projekt 40 dní s
Biblí, v rámci kterého čteme společně knihu Skutků. Kniha Skutků je
jedna z nejoriginálnějších knih Bible. Je to jeden velký příběh.
Popisuje, jak se dobrá zpráva o Ježíši šířila z epicentra do všech koutů
tehdejšího světa, z Jeruzaléma, do Samaří až na sám konec země. Je to
příběh evangelia a dynamiky jeho šíření mezi lidmi. Je to příběh změny.
Vidíme,
jak se z bázlivých a slabých apoštolů, kteří byli osamocení, smutní,
zklamaní a vyděšení, když jejich mistr Ježíš zemřel na kříži, stali
odvážní svědci víry. Je to pro nás v naší situaci velké povzbuzení. Jako
mladá rostoucí církev potřebujeme slyšet povzbuzení, že Bůh jednal v
první církvi. Potřebujeme také ale slyšet povzbuzení, že jedná i dnes.
Když se podíváme na příběhy změněných lidských životů, jsme ohromeni
Božím jednáním. K této změně lidských životů věřím ukazuje i dnešní
příběh. Slyšeli jsme již jeho začátek z 3. kapitoly Skutků. Petr a Jan
se šli pomodlit do chrámu a potkali tam ochrnutého muže. Ten byl
ochrnutý od narození. Nikdo ho nikdy neviděl chodit.
A
jak již měl ve zvyku, žebral a prosil kolemjdoucí o almužnu. Také od
apoštolů Petra a Jana očekával nějaký ten peníz. Nečekal ale, že by se
jeho život mohl změnit. Někdy je to tak i s námi. Kolikrát očekáváme od
Pána Boha nějakou tu almužnu. Nebo od církve očekáváme přátelé nebo snad
nějakou dobrou společnost. Nebo snad nedělní zábavu či rozptýlení před
náročným týdnem? Ne že by na přátelství a almužně a nějaké té praktické
pomoci bylo něco špatného. Ale co když je to příliš malý cíl? Co když
tím přicházíme o něco neskutečně většího?
Petr
nečekaně řekl chromému: stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti
dám... zní to skoro jako by se omlouval, ale jak vidíme, dal žebrákovi
něco, co by mu žádný boháč dát nemohl. Navrátil mu život v plnosti. Díky
jeho fyzickému omezení byl chromý odkázán na cizí pomoc každý den.
Nemohl nic jiného než žebrat. Ale když byl uzdraven, postavil se na
vlastní nohy, tak již žebrat nepotřeboval. Nemusel chodit do chrámu pro
almužnu, místo toho mohl jít do chrámu poděkovat Bohu a jít ho uctívat.
Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!
Chromému
se zpevnily nohy, vyskočil, vzpřímil se, začal chodit a šel s nimi do
chrámu a chválil Boha! Jaká změna! Co kdyby i v našem životě mohla
nastat taková změna? Co kdybychom již nemuseli žebrat o almužnu, ale
mohli se postavit na vlastní nohy? Tématem a názvem dnešního kázání je:
Není jiného jména...
Po této příhodě začal Petr kázat zástupům, kteří viděli tento zázrak nebo raději říkejme znamení.
Zázrak
znamená, že dojde k výjimce z přirozeného řádu věcí. Chromí normálně
nechodí. A slepí nevidí a hluší neslyší. A mrtví se nevrací zpět k
životu. Pokud ale věříme ve všemohoucího Boha a poznali jsme Boží lásku a
zázrak změny v našem srdci, pak můžeme jen říct, děj se vůle Boží!
Pointa znamení není jen demonstrace toho, že Bůh dokáže porušit
přirozený řád. Nejde o nějaké kosmické spektakulární divadlo. Bůh si
nepotrpí na drama ani se nesnaží nás uhranout svou mocí. To by jistě
dokázal. Dnes je mnoho lidí a hlavně křesťanů udiveno nadpřirozenými
úkazy jako je uzdravení. Ano, Bůh dělá zázraky. To je ale přece u Boha
normální, nebo ne? Důvodem znamení je, že ukazují k Němu samotnému.
Znamení
ukazuje za zrak. Proto mu říkáme zázrak, protože ukazuje dál za smysly -
kam oči nevidí. Zázzrak ukazuje sám za sebe a mimo sebe. Jak říká
klasické přísloví, jen hlupák kouká na prst, když ukazuje na něco
jiného. Nemáme koukat na prst, ale na to, na co prst ukazuje. Zázrak či
znamení je prst. A Bůh je ten, na koho znamení ukazuje. Znamení ukazuje
od zázraku k Bohu. Nebuďme proto překvapení, že Bůh dělá zázraky. Bůh
dělá zázraky proto, aby ukázal na Něho samotného a ne abychom se divili
zázrakům. Máme se podivovat Bohu samotnému. Bůh udělal toto znamení, aby
dosvědčil slovo, které pronesl apoštol Petr k Izraelcům. Petr říká
zástupu, proč na mě tak koukáte jako bych to byl snad udělal já? Copak
to byla moje moc či moje zbožnost, které způsobily, že tento muž chodí?
Byl
to Bůh! A pak pokračuje a ukazuje Izraelcům jejich problém: nevěřili v
Ježíše a místo toho jej zabili. Ale stejně jako v případě chromého
člověka, tak tomu bylo i s Ježíšem, Bůh způsobil znamení. Způsobil
zázrak. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých! A Petr vybízí posluchače: "Čiňte
pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy." Vězme, že příběh
není jen o apoštolech a Petrových posluchačích. Není to jen nějaký
vzdálený příběh před 2 tisíci lety! Příběh je věřím o nás.
Petr
vybízí i nás, abychom činili pokání a věřili evangeliu. V jakém jménu
se to stalo? V jakém jménu? V jakém jménu každý den vstáváš z postele? V
jakém jménu děláš svou práci? V jakém jménu chodíš do kostela? Věříš
skutečně tomu, že Bůh jedná v našich životech i dnes? Do Petrova kázání
vstoupila chrámová stráž a zatkla Petra a Jana. Byla to stejná stráž,
která zatkla Pána Ježíše. Podívejme se, jak příběh pokračuje ve 4.
kapitole, od 1. do 4. verše.
1. Boží slovo vede jedny k víře, druhé k odporu
Je
to tak přirozené, že zatímco jedni, když vidí znamení a slyší Boží
slovo, tak uvěří a obrátí se k Bohu. Jiní ale mají strach. Strach měli i
saduceové. Saduceové byla malá vlivná skupina lidí, která kontrolovala
chrám. Dnes bychom mohli říct političtí kolaboranti. Saduceové
kolaborovali s Římem a jistě dostávali nemalý peníz za to, aby udržovali
klid. Když ale přišel Ježíš, vyvolával nemalý rozruch a saduceové a
velekněží měli strach, že by přišli Římané a zpochybnili jejich
autoritu. Řekli by, co se to tu děje? Jak to, že to dovolíte? V chrámu
nesměl mluvit nikdo, kdo neměl oficiální teologické vzdělání a kdo neměl
svolení velerady, synédria.
Petr a Jan byli
laikové a hlásali Ježíše a vzkříšení z mrtvých. Tím ovšem odporovali
oficiálnímu učení saduceů, kteří odmítali vzkříšení. Myslím, že to není
překvapivé ani v dnešní době. Když někomu řeknete, že věříte, že Bůh
stvořil tento svět a že dělá zázraky a že způsobil, že mrtvý člověk
vstal z mrtvých, asi by vás považovali za blázna. Psychiatr by vám
předepsal prášky na schizofrenii a kdejaký psycholog by se vás snažil
terapií léčit. V mnoha zemích světa je vyučování evangelia a křesťanství
zakázáno, včetně Spojených států.
V naší
liberální zemičce na pravdě málokomu záleží, tak máme docela svobodu.
Ale i tak, kdyby učitel otevřeně mluvil o Kristu, asi by byl považován
za blázna a asi by si místo dlouho neudržel. Pamatuju si, když se mí
spolužáci na gymnáziu dozvěděli, že jsem věřící, snažili se mi mojí víru
rozmluvit všelijakými argumenty. Prý se jedná o autosugesci. Pokoušeli
se i o filosofii a poukazováním na různá světová náboženství.
Nejde
ale jen o nějakou víru. Každý máme přece nějakou víru. Jde o víru,
která přináší změnu v životě. Jde o víru, která má nárok na pravdu a má
důsledky pro osobní a veřejný život. Křesťanská víra říká, že je
absolutní zákonodárce, který říká, že nějaké jednání je správné a jiné
je špatné. Jeho jsou definice a hodnoty. Nemůžeme si je libovolně
přizpůsobovat. Tak to dělají některé dnešní církve, ale tomu Bůh
nežehná. Křesťanská víra také říká, že je třeba se Bohu podřídit a
přizpůsobit Jemu svůj život. Mluví o hříchu a odevzdání svého života
Kristu. To není nějaká abstraktní subjektivní víra, kterou má každý.
Křesťanská
víra je o následování. Následování znamená sebezapření a změnu našich
priorit. Kdyby naše víra byla čistě subjektivní a byla jen jakýmsi
přídavkem k životu či nedělním hobby, asi by s ní nebyl žádný problém.
Víra, která v nic nevěří a nic nenárokuje, nemá žádný smysl a je
zbytečná. Pokud je ale jejím obsahem skutečný živý Bůh, který touží po
našem srdci a chce změnu našich postojů, pak tu o něco jde. Taková víra
je ohrožující. Kdyby šlo jen o poslouchání kázání a zpívání, pak by
nebylo čeho se bát.
Když ale křesťanská víra
žádá změnu, pak je čeho se bát. Je třeba se bát jen v případě, že se
bojíme změny a chceme si dělat dál, co je v našich očích příjemné.
Nedávno jsem jednomu člověku řekl, že Boží vůle pro křesťany je
učednictví. Řekl jsem, že Bible nás volá k tomu, abychom se stali
učedníky Ježíše Krista. Ten člověk mi odpověděl, že mu to není příjemné.
Já také nerad dělám věci, které mi nejsou příjemné. Musím přiznat, že
jsem docela pohodlný, pokud jde o disciplínu, pravidelné cvičení a
životosprávu. Asi s tím zápasí hodně lidí. Obávám se ale, že v
křesťanské víře nejde v první řadě o to, co je člověku příjemné. Kristus
za nás zemřel a vykoupil nás z našich hříchů ne proto, že mu to bylo
příjemné. Umírání a smrt není příjemná záležitost.
Stejně
tak vstávat brzy ráno a modlit se a číst Bibli není moc příjemné. Ale
jsou to věci, které jsou dobré a nutné, pokud chceme duchovně růst.
Pojďme ale zpět k našemu příběhu. Bylo již pozdě večer a nebylo možné
svolat synédrium. Synédrium byla židovská rada, která měla asi 70 lidí.
Před touto radou odsoudili Ježíše a byla to tato rada, která tlačila na
Piláta, aby nechal Ježíše popravit. Chrámová ochranka uklidila Petra a
Jana na noc k ledu.
Doufali asi, že tím trochu postraší posluchače a že se rozejdou. Saduceové se ale přepočítali.
Zdá
se, že někdy pronásledování víry vyvolá protireakci a u posluchačů
evangelia vyvolalo silnou odezvu víry. Lidé masově uvěřili a již bylo
5000 věřících. Ženy a děti nepočítaje. Podívejme se dál od 5. do 12.
verše.
2. Petr a Jan před radou
Když
se rada konečně sešla, začala vyslýchat Petra a Jana. Byli zde
nejmocnější Židovští muži města. Byl to bývalý velekněz Kaifáš, který
byl odstaven Římem, v radě měl ale dál silné slovo, pak to byl oficiální
velekněz Annáš a pak to byli další vlivní lidé Jan a Alexandr, kteří
spolupracovali politicky s Římany a mohli svá rozhodnutí opřít o římské
vojáky,
kdyby bylo potřeba. Klíčová otázka ale byla: Jakou mocí a v jakém jménu?
A. Jakou mocí a v jakém jménu?
"Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?"
Je to otázka položená pohrdavým tónem. Kdo si myslíte že jste? Kdo vám to dovolil? Kdo vám dal souhlas?
Připomíná
to příběh z československých dějin, situaci kazatelů během
komunistického režimu. Nedávno jsem se dozvěděl, že pro každou
bohoslužbu bylo třeba mít povolení, kazatel musel předem odevzdal
koncept svého kázání místnímu stranickému tajemníkovi ke schválení a
bylo velmi jednoduché ztratit souhlas ke službě. Když některý kazatel
pracoval s mládeží, byl mu odebrán souhlas a někdy byl obviněn z
protistátní činnosti a mohl skončit i ve vězení. Petr a Jan byli ve
velmi nepříznivé situaci a mohli skončit velmi špatně.
Petr
se ujal slova a odpověděl na pohrdavou otázku. Nebyla to ale odpověď
ustrašeného Petra, který ještě před pár dny třikrát zapřel Ježíše. Ale
byla to odpověď muže, který byl naplněn Božím duchem, zmocněn Boží mocí.
Byla
to výpověď víry muže, který byl přesvědčen ne o sobě a svých
schopnostech, ale byl plně závislý na Bohu a byl ochotný pro Ježíše
skutečně trpět i zemřít, jak to později skutečně dokázal.
B. V Ježíšově jménu a v Jeho moci. V Nikom jiném není spásy
Petr
odpověděl citací Žalmu 118. Jsem tu v Božím jménu. Nebude se vás bát.
Zopakoval kus svého kázání, které kázal předchozí den. Znamení, které
Bůh udělal, ochrnutý člověk, kterého jste viděli chodit je znamení od
Boha. Stalo se ve jménu Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho
vzkřísil z mrtvých. Je to mocí Ježíšova jména, že ten člověk zdravý.
Dovolte
mi na tomto místě zpomalit. Kolikrát, milí přátelé, spoléháme na
všelijaké recepty na životní štěstí. Kolikrát místo Boha hledáme něco
úplně jiného. Ať už je to únik v podobě alkoholu. Nebo je to únik do
technického světa novinek nebo je to možná nějaké naše hobby. Místo,
abychom se podívali skutečnosti do tváře a uznali, že na řešení
nestačíme, utíkáme před realitou k fantazii.
"Není
jiného jména než je Ježíšovo". Mocí jeho jména je lidský život
proměněn. Není to tak, že kolikrát my tento základní kámen zavrhujeme?
Není
to tak, že kolikrát jako křesťané odvrhujeme zdroj vlastní záchrany a
spoléháme na jiné věci než na Krista? Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kamenem úhelným. Žalm 118 mluví o stavitelích, kteří zavrhli
základním kamenem. Žalmista vyznává, že Boží milosrdenství je věčné.
Vyznává, že je to Bůh, kdo dává vysvobození od nepřátel. Že to je Bůh,
kterému chce důvěřovat a ne lidé. Stejně tak Petr se v tuto nejistou
chvíli vírou pevně opírá o zaslíbení tohoto Žalmu. Bůh je se mnou, proč
bych se vás měl bát? Není pod nebem jiného jména, skrze které přichází
záchrana. Je to jen Ježíš, který nám může skutečně pomoci.
Můžeme
problémy na chvíli zapomenout nebo je utopit v drogách či
kratochvílích, ale nakonec nás opět dostihnou. Ať už jsou to problémy v
manželství nebo je to problém v práci nebo je to existenční nejistota,
není možné se před tím schovat. Můžeš utíkat kam chceš, ale před životem
a jeho trápením se neschováš. Můžeš problémy a jejich řešení odkládat,
ale nakonec tě dostihnou v ještě horší podobě. Ježíš nás vyzývá, abychom
se problémům a starostem postavili čelem. Nevyzývá nás k nějakému
snadnému řešení. Nemávne kouzelnou hůlkou a budou rázem pryč.
Pane
Bože, prosím, ať je moje manželství zase lehké. Pane Bože, ať mám hezký
vztah se šéfem. Bůh není automat na naše přání. Bůh nás vyzývá, abychom
se k našim problémům postavili zpříma. Nechce ale, abychom s nimi
zápasili jen v naší síle a v moci našeho jména. Ale chce, abychom šli v
Ježíšově jménu a zápasili v moci Jeho jména? Co to má znamenat? Není to
zase nějaká zbožná fráze, která má zakrýt, že nakonec jsem na to všechno
stejně sám? Není to fráze ve stylu pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže? Já
si to nemyslím. Když se podíváme do našeho příběhu dál, uvidíme, jak se
projevila Boží moc v těžké situaci. Dočtěme příběh od 13. do 21. verše.
3. Svědectví Božího jednání: Boha musíme poslechnout a ne lidi
Židovská velerada a saduceové byli šokováni skutečností, že prostí a nevzdělaní židé se jim postavili na odpor.
Za
prvé, viděli, že jsou to lidé neučení a prostí. Neměli žádné vysoké
školy ani formální teologické vzdělání. To platí i pro nás, nemusíme mít
expertní znalosti, abychom mohli bitvu v životě vybojovat správně a v
Boží síle. Nemusíš být super vzdělaný a sežrat všechnu moudrost světa,
aby ses problému postavil čelem. Byli to lidi prostí. Byli to rybáři.
Rybáři byli praktičtí lidé.
Chytali ryby,
rozuměli sítím a lodím a rybám. Jak se tedy mohli utkat v teologické
disputaci s rabíny a znalci zákona? V lidské síle jistě nemohli. Ale jak
vidíme, to je právě místo, kde Bůh zasáhl a jednal v moci svého Ducha
ve prospěch Ježíšových učedníků.
Za druhé,
velerada viděla, že to jsou ti, kdo byli s Ježíšem. Byli to Ježíšovi
učedníci a viděli na nich, že to byli učedníci toho, kdo jim neustále
nadpřiroznou moudrostí působil problémy a s kým si nevěděli rady.
Ježíšovy rady v Jeho slovu jsou moudřejší než ty nejmoudřejší rady
tohoto světa. Když se spolehneme na Boží slovo a na osobní vztah s
Ježíšem a jeho vedení, dá nám moudrost zvítězit ve zkoušce.
Jak
píše Jakub, bratr Páně, komu se nedostává moudrosti, ať se modlí a nic
nepochybuje a bude mu dána. Když navíc viděli, že ten uzdravený člověk
tam stojí s nimi, došla jim řeč. Jinými slovy, spadla jim čelist.
Nevěděli, co na to mají říct. Došli jim argumenty. Když se rozhodneme
jednat ve víře a moudrosti Božího Ducha, na scénu přichází Bůh, který
doplní to, co nám schází. Když uposlechneš Boží hlas a jednáš ve víře,
Bůh bude mocně jednat. Bůh už způsobil zázrak, že chromý člověk vstal a
chodil. Petr jen ukázal k Bohu.
Řekl, co bylo
třeba, že se to stalo Ježíšovou mocí a v jeho jménu. Už nemusíš k Božímu
jednání nic přidávat. Ty poslechni Boží slovo a Bůh udělá zbytek. Máme v
životě dvě možnosti, buď budeme ovládáni strachem a budeme se snažit
poslouchat mínění lidí (teď myslím nevěřících lidí) a nebo poslechneme
Boží hlas a ve víře vykročíme za Ježíšem. Buď se necháme ovládat
strachem a obavami, co si o nás budou myslet naši rodiče, naši kolegové v
práci či lidi, co jsou kolem nás, nebo nám více záleží na Bohu a jde
nám předně o Boží království.
Když uposlechneš
Boha, tví nepřátelé nemají šanci, protože Bůh bude s tebou. Když začneš
Boha následovat, Bůh tě zmocní k další cestě.
Vykročme
tedy ve víře. Nepřátele v podobě strachu a nejistot nejlépe přemůžeš
tak, že se vydáš na cestu víry a vykročíš vpřed a budeš se dívat na
Ježíše. Ježíš říká: kdo se ohlíží zpět, není mne hoden. Kdo chce jít za
mnou, zapři sám sebe a následuj mne. Kdo chce jít za mnou, nes každý den
svůj kříž.
Jak náš příběh končí? Velerada 70
vlivných lidí podpořených římskými vojáky se ze strachu nezmohla k
ničemu jinému než k výhrůžkám.
Snažili se Petra
a Jana zastrašit, aby o Ježíši nikomu neříkali. Petr a Jan odpovídají:
koho se sluší spíše poslouchat: lidi nebo Boha? O tom, co jsme viděli
nemůžeme mlčet. Nakonec velerada učedníky propustila a příběh končí
slavným vítězstvím evangelia. Kdyby se Petr a Jan schoulili do klubíčka,
jak by jim kázala jejich přirozenost, Bůh by na nich nebyl oslaven a
Boží království by nebylo rozšířeno. Když ale Petr a Jan stáli pevně ve
víře v Boží slovo a Boží zaslíbení a postavili se za věc Boží, Bůh byl s
nimi a nepřátelé byli bezradní.
Závěr
Náš
příběh má i dnes nám mnohé co říct. V jakém jménu jednáme? V jakém
jménu a v moci jakého jména denně vstáváme? Věřím, že máme dvě možnosti,
buď budeme jednat v moci svého jména a pak svůj život promarníme a Bůh
nebude na našem životě oslaven. A nebo budeme jednat v Ježíšově jménu a v
Jeho moci a pak Bůh bude oslaven ve všem, co budeme dělat. Křesťanská
víra není pohodlná ani snadná, ale přináší radost a při následování
proměňuje naše životy k Božímu obrazu a nakonec přináší Boží království
tam, kde je třeba. Amen.