1. Korintským 3 Pamatuj jak stavíš...

Úvod

Milí přátelé, dnes je poslední bohoslužba před létem. Kdo z vás zůstáváte přes léto v Praze? A kdo z vás jedete pryč? Kdo jedete na English Camp? Doufám, že se už těšíte na léto. Skutečné léto ale už přišlo. Po čase dlouhé zimy a povodní konečně přicházejí letní měsíce. Věřím, že nám dnes letní počasí nezabrání zaslechnout to, co pro nás Pán připravil v Jeho slově. Dokončujeme sérii kázání na téma Život křesťana. Nebezpečím, které nám totiž jako církvi i jako křesťanům hrozí je, že budeme považovat křesťanskou víru za nějaký doplněk našeho života.

Tato série kázání má ukázat, jak se život v Kristu projevuje prakticky. Posledně jsme mluvili o vadných představách, které lidi mají, dokonce i když jsou křesťané. Mluvili jsme o moudrosti lidské a moudrosti Boží. Moudrost Boží je nadřazená té naší moudrosti a učí nás dávat přednost evangeliu před naším rozumem a v situacích, kde bychom se spoléhali více na sebe se spoléhat více na Boha.

Řekni příběh o chození věřícího s nevěřící kamarádkou.

Tématem dnešního kázání je: na jakém základu stavíš?

Aneb: je rozdíl stavět ze zlata nebo ze dřeva... Budeme společně přemýšlet nad pasáží z 1. Korintským 3, kterou si postupně společně přečteme a vyložíme.

Kázání rozdělím na 2 části. V první části, od 1. do 9. verše, apoštol Pavel píše, že je to Bůh, kdo dává růst nedospělému člověku v morálně dospělého. A v druhé části, od 10. do 17. verše budeme přemýšlet nad otázkou, z jakého materiálu v našem životě stavíme.

Začneme u prvních 9 veršů. Poprosím o přečtení první části.

1. Kontext: Pavel zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dává vzrůst 1-9

Kontextem 3. kapitoly je otázka, kdo způsobuje v křesťanském životě duchovní růst. Je to naše zásluha? Je to Boží zásluha? Pavel ukazuje velmi hezky, jaký je vztah mezi naší snahou a Božím působením. Používá k tomu metaforu ze zemědělství. Jeden člověk sází, druhý zalévá, to vše je důležité, ale nakonec záleží na tom, jak se urodí. V tom spojení „se urodí“ je skryta důležitá myšlenka. Onen pasivní tvar, „se“ ukazuje, že růst není způsoben lidským konáním, ale Božím působením. V Bibli se na jiném místě u stejného autora dočteme, že Duch Boží působí chtění i činění.

Znamená to ale, že jsme nějakými loutkami nebo jsme roboti, kteří běží podle naprogramovaného kódu? Ne. To jistě ne.

Podívejme se postupně na to, co Pavel píše a co to znamená pro náš život.

a. duchovní a tělesní lidé 1-5

Prvních pět veršů ukazuje na rozdíl mezi tzv. tělesnými, duševními, a duchovními lidmi. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Myslíte si o sobě, že jste duchovní? Možná vás překvapím, ale být duchovní neznamená být průhledný jako duch ani že žiju za zdmi kláštera ani že nechodím do práce a věnuji se jen nějakým činnostem, které nemají s lidským životem nic společného.

Myslím, že příklady Martina Luthera, Augustina, Františka a nebo apoštola Pavla nebo některých velmi zbožných mužů a žen nám prozrazují, že duchovní život není izolace od problémů a pokušení tohoto světa, ale právě naopak. A to nemusím sahat po takových „velikánech“.

Pavel jednoduše říká, že neduchovní lidé se mezi sebou hádají a žárlí na sebe. Velmi jednoduché dětinské projevy. Být tělesný znamená patřit tomuto světu. To znamená, že jsme ještě Krista a jeho Ducha nepoznali. Co tato divná fráze znamená?

Patřit světu znamená dělat to, co dělá naše okolí. Znamená to, že mezi námi a našim okolím není žádný rozdíl. Být mrtvou rybou a plout s proudem. Když jsme tělesní, nevnímáme v našem duchovním životě žádný tlak ani napětí, protože žádný duchovní život nemáme. Náš duchovní život se týká toho, jak najdu práci a jak zabezpečím svou rodinu a co si dám k večeři. Neříkám, že jsou to nedůležité věci. Ale pokud žiju duchovní život, vím, že v životě jde ještě o víc. Pokud byste byli tělesní a neviděli byste s tím problém, asi byste tu teď neseděli a pokud přece, kladli byste si otázku: co tu vlastně dělám?

Někdy je dobré si položit otázku, proč vlastně chodím v neděli do kostela? Není nic špatného být ve společenství s kamarády a popovídat si o životě a najíst se dobrého občerstvení a dát si kávu, ale duchovní život je jistě o něčem víc než o tom. Smysl duchovního života je zakoušet živé společenství s živým Bohem. Pokud je to pravda, pak mám jistě větší očekávání od nedělního kázání a toužím slyšet Boha mluvit do mého srdce. Občas se stane, že tělesní lidé jsou v kostele, ale jsou tu vlastně omylem. Už se vám stalo, že jste někde byli omylem? Kladli jste si otázku, kam jsem se to dostal? Druhý typ lidí jsou duševní.

To jsou lidé duchovně slabí, jejich životu vládne lidský rozum. Lidský rozum rozhoduje. Jeden kamarád mi pověděl zajímavý příběh. Byl na evangelizaci se svojí přítelkyní. A když byla výzva: kdo chce svůj život odevzdat Ježíši, jeho přítelkyně odpověděla, já nechci svůj život nikomu odevzdávat. Já chci rozhodovat o tom, co budu se svým životem dělat. Asi nás nepřekvapí slovo Pána Ježíše, který říká: „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a nes každého dne svůj kříž.“ Ježíš měl kolem sebe zástupy, ale ne každý, kdo byl v jeho přítomnosti tam byl proto, že ho chtěl následovat. Lidé přicházeli za Ježíšem z různých důvodů.

Je to jako s člověkem, který přišel za apoštolem Petrem s tím, že chtěl od něho moc, aby mohl léčit druhé lidi. Viděl v Boží moci prostředek k vlastnímu obohacení. Přinesl peníze, aby získal Boží moc. Lidé přicházejí z nejrůznějších důvodů. S čím přicházíš za Ježíšem ty? Jsi sám a nebo snad v neděli nemáš co lepšího na práci? Nechci vás teď urazit. Ale pokud naše motivace strávit u Ježíšových nohou v neděli je to, že je špatné počasí vyrazit na chatu, asi bychom měli zkoumat své srdce. Moc se mi líbí na tom výroku první slovo: kdo chce jít za mnou... kdo chce... Ježíš nikoho nenutí, ale nechává to na nás.

V druhé části na tento moment navážu. Povím vám o něčem, co ve svém srdci mám už dlouho a nevěděl jsem, jak to povědět... Duchovní člověk má v sobě Ducha Božího a každý den umírá vlastním žádostem a rozhoduje se jít za Ježíšem. Dělá taková rozhodnutí, která vedou k posvěcení a neodporuje Božímu Duchu dělat v něm Jeho práci. Pokud jsme naplněni Božím Duchem, nebudeme druhým závidět ani se mezi sebou hádat. Ale budeme jednotní v Kristu a budeme druhým žehnat. O tom Pavel mluví a to vyplývá z prvních pěti veršů.

b. Bůh dává růst – automatika Božího království 6-8

Druhá část, verše 6-8 ukazují, jaký je vztah mezi duchovním růstem a naší iniciativou. Pavel je apoštol, který jako průkopník šel na nová místa a kázal evangelium, Apollos jako učitel církve vyučoval Boží lid Božímu slovu. Lidé si pak nedospěle volili mezi Pavlem a Apollem. Ale Pavel říká, že nezáleží na tom, kdo začal a kdo pokračuje, ale na tom, kdo umožňuje. Někdy může být nevraživost mezi křesťany, kdo dotyčného člověka přivedl k víře. Já jsem byl první. A druhý zase řekne, já jsem vedl člověka ke Kristu. Je to moje zásluha. Za těmito slovy je závist a záslužnictví.

Pavel takové myšlenky usazuje s tím, že je to jedno. Protože nakonec jde o Boží slávu a je to Bůh, který umožňuje, abychom se posunuli od duchovních děcek až k duchovně dospělým. Od těch, kteří přijdou do kostela kvůli kamarádovi až k těm, kteří vyhledávají duchovní společenství z touhy po setkání s živým Bohem. Od těch, kdo chtějí fyzické uzdravení až k těm, kdo touží Boha uctívat. Na těch prvních věcech není nic špatného, ale být s Bohem a poznat, kdo je, je důležitější, než jen vidět projevy jeho moci.

Když odjíždíme na English Camp, tak na to pamatujme, nezáviďme těm, kdo budou mít duchovní rozhovory s druhými, protože prvnímu duchovnímu rozhovoru jistě předcházely desítky nebo stovky „neduchovních“ rozhovorů, které dotyčnému člověku umožnily poznat, že křesťané nejsou mimozemšťani, ale že jsou to někdy normální a někdy dokonce krásní a proměnění lidé.

c. jsme spolupracovníci Boží 9

Nejkrásnější verš v této pasáži je podle mě verš 9. Ten dává člověku velkou hodnotu. Říká něco neslýchaného. Jsme Božími spolupracovníky. Verš 9 vyplývá z předchozích myšlenek. Je tu zemědělec.

Je tu jednak ten, kdo zasévá. A je tu také ten, kdo zalévá. Bez těch dvou by se nemělo co urodit. Když je tedy zaseto a zalito, Bůh působí růst. Bůh to zařídil tak krásně, že záleží na nás, jestli lidé uslyší evangelium. Jestli se slovo o spasení dostane až k nim. Někdo musí přijít a někdo musí otevřít pusu a mnohem častěji i své srdce a život, než dotyčný člověk může slyšet a mnohem častěji vidět. Ale je osvobozující vědět, že nezáleží na nás, zda dotyčný člověk uvěří a bude spasen. To záleží pouze na Bohu.

Je naší odpovědností vydat dobré svědectví našeho proměněného života druhému. Není ale naše zodpovědnost, jaký bude výsledek. To je na Bohu. To ale není vše. Tento verš není o evangelizaci. Pavel mluví o duchovním růstu. Abych metaforu trochu stáhnul na zem. Záleží na nás, zda budeme číst Bibli a s otevřeným srdcem budeme naslouchat jejímu poselství, bude záležet na nás, zda budeme poslušní a budeme uskutečňovat Boží pokyny v našem životě, ale záleží jen na Bohu, jak rychle a jakým způsobem bude proměňovat náš charakter. Proto nikoho neodsuzujme a nepoměřujme se navzájem.

Je možné, že někdo je křesťan 20 let a bude stále na začátku a někdo může být křesťan 3 roky a bude duchovně dál. Proto věřím Pavel říká, že je to spolupráce mezi námi a Bohem.

2. Evangelium: Je tvým základem Kristus? Z jakého materiálu stavíš? 10-17

Teď se dostáváme do prostřední části, budeme přemýšlet nad otázkou, kdo je základem tvého života? A z jakého matroše stavíš ve svém životě? Naslouchejme pozorně Božímu slovu od 10. do 17. verše.

a. Architekt a stavitel: Základem je Kristus 10-11

Verše 10 a 11 mluví o základu, na kterém roste náš život. Život je jako rostlina, která má svůj kořen a potřebuje živiny a vláhu. Když rostlina není ve správné půdě, vadne a nakonec umře. Dobrá zpráva je, že když ji zasadíme do správné půdy, může dobře růst. Jsi zasazen do správné půdy? Jsi zasazený do Krista? Poznal jsi Boží dobrotu a lásku? Víš, že jsi Božím dítětem? Víš, že máš nekonečnou hodnotu pro Boha a že tě miluje a že ta láska nezávisí na tom, co si o tom myslí druzí? Jako křesťané můžeme upadnout do pasti, když zapomeneme, že přijetí od Boha nezáleží na kvalitě a míře naší služby.

Nepochop mě špatně. Služba Bohu je následek a nemá a nesmí být motivací k Božímu přijetí. Bůh Tě miluje stále stejně. Říkáš často větu... já se snažím... snažím se... zkouším... Pokud se snažíš o spasení a cítíš, že na to nemáš, nemáš na to si zasloužit uznání od Boha, přestaň. Přestaň se snažit z lidské síly o něco, co musí způsobit Boží Duch. Dovol Bohu, aby tě proměnil. Dovol Ježíši, aby tě zachránil ze smrti a z neustálého snažení se. Dovol Otci v nebi, aby tě obejmul svou láskou a přijal tě pouhou vírou v Ježíše a jeho dokonalé dílo na kříži. Ježíš všechno dokázal na kříži, nemusíš k tomu svou snahou něco přidávat.

b. Stavíme z různých materiálů 12

Když jsme řekli A, musíme říct i B. Spasení je z víry v Ježíše. Není to naše zásluha. Posvěcení je ale spolupráce mezi námi a Božím Duchem. První Pavlův obraz byl ze zemědělství. Druhým obrazem je budova, obraz ze stavebnictví. Je někdo z vás stavař? Ve verši 10 Pavel používá doslova slovo architekt. Je někdo z vás architekt? Architekt a pak hlavně mistr na stavbě či inženýr stavbyvedoucí se musí ujistit, že má budova správné základy, jinak spadne.

Tak je to i s naším životem, když nestavíme náš život na Ježíši, náš život je jen iluze a všechno, co v životě děláme, pak k ničemu není a skončí to vniveč. Ve 12. verši je zajímavá metafora... na základu, který je Ježíš, stavíme z různých materiálů... ze zlata, ze stříbra... z drahého kamení, ze dřeva, trávy a slámy...

Asi nestavíte metro nebo domy ze zlata a stříbra a drahého kamení, že? Ale používáte beton nebo železobetonové konstrukce. Co nám tím chce tedy Pavel říct?

Přijde mi zajímavý tento výklad. 6 materiálů, o kterých Pavel mluví můžeme rozdělit po třech a mezi sebou je porovnat. První tři materiály, zlato, stříbro a drahé kamení jsou naše duchovní zkušenosti s Kristem, proměněný křesťanský charakter (ctnosti) a atributy Trojjedinného Boha. Jinak řečeno, první tři materiály jsou duchovní – jsou materiálem, ze kterého staví Duch Boží náš život, s naším přispěním. Zatímco druhé tři materiály, dřevo, tráva a sláma, to jsou materiály těla. Jsou to materiály, které používáme, když se snažíme stavět náš život na starém způsobu života. Dřevo, tráva a sláma, to jsou naše lidské poznání, zkušenosti a úspěchy.

Můžou to být různé filozofie, zkušenosti s okultismem nebo prostě to, co nás učili špatně naši rodiče či něco, co jsme odpozorovali od kolegů v práci. Např. někdo může léčit svůj splýn alkoholem. Můžeme se naučit, že je lepší tiše trpět a ukládat svůj hněv v sobě, než jít za druhým a řešit problémy, odpustit a smířit se s druhým. Takových příkladů je mnoho.

Je ale zajímavé, že jako spasení znovuzrození lidé, křesťané, můžeme stavět z obou materiálů. Jak z duchovních, tak z tělesných. Jak ze vzácných materiálů, tak z těch obyčejných. Je to metafora, tak nemusíme přemýšlet, zda by byl lepší zlatý barák nebo srub, o to tu nejde. Teď vám chci říct tu myšlenku, která mi poslední dobou vrtá hlavou. Je možné být křesťanem, ale žít naprosto neduchovní život.

Víra v Krista je základ, který dostáváme darem Boží milosti, není to naše zásluha. Ale to, co na tomto základu postavíme, je dáno spoluprací s Božím Duchem. Je na nás, zda sázíme a zaléváme. Je na Božím Duchu, zda a jak se bude dařit, ale obojí je důležité. Závěr ani aplikace není nijak radikální. Zkrátka záleží na tobě, zda chceš nebo ne.

Ježíš řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mě. Je na tobě, zda umožníš Božímu Duchu v tobě sílit a zda dovolíš Bohu, aby tě proměnil. Jak říkají angličané, Bůh je gentleman, doslova jemný Pán, pomysleli jste někdy na to? Ježíš je jemný Pán, který tě nebude nutit do následování. Ale místo toho tě jemným hlasem volá: Petře, Mirko, Viléme... nemám čas tu vyjmenovat celé shromáždění:)) (Hynku, Viléme, Jarmilo...:)) pojď za mnou, ukážu ti něco úžasného. Jestli chceš, pojď za mnou.

c. Den Kristův ukáže skutečnost 13-15

Výsledek vidíme ve verších 13 až 15. Je to dost radikální. Ježíš se vrátí a podívá se na naše dílo a podrobí ho zkoušce. Asi jako když přijde statik a změří, zda se dá v bodově bydlet, nebo zda se má nechat zbourat. Duchovní metafora znamená, že když stavíme náš život z cenných materiálů, z toho, co dává Duch, naše dílo obstojí a dostaneme odměnu. Ježíš řekne: dobře, služebníku dobrý a věrný... vejdi do radosti svého Pána. Když ale shledá, že dílo nestojí správně, zapálí ho a dílo shoří. Asi jste viděli záběry z oblastí zasažených ohněm v Americe, kde celé čtvrti hořely. Nebo si představte les, který rychle shoří na uhel. Sláma a tráva také krásně hoří.

Když stavíme z takových materiálů, naše stavba shoří. Překvapivé je, že zde Pavel nemluví o spasení, nevyhrožuje nám, že když nebudeme dělat dobré skutky, tak shoříme v pekle. To dělá Ježíš v evangeliích. To je ona slíbená provokace. Ježíš říká služebníkovi, když vidí jeho dílo, dobrý a věrný, zatímco tomu třetímu, který nezmnožil svěřený majetek, zlý a líný služebníku... a vyžene ho tam, kde je pláč a skřípění zubů. Na tomto místě nás Pavel upozorňuje, že když se necháme vést Duchem Božím, když nespoléháme sami na sebe, ale nasloucháme jemnému hlasu Božímu, tak stavíme pevnou budovu z materiálů, které neshoří, ale které vytrvají.

d. Boží chrám 16-17

Pavel končí oddíl otázkou: „nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?“ Je zřejmé, že jde o metaforu. Jednak mluví o církvi a jednak mluví o životě křesťana. Obraz není vůbec statický, ale dynamický, tak jako společenství i život sám jsou neustále v pohybu. V křesťanském životě jde o neustálou proměnu, stejně jako i křesťanské společenství má zrát od duchovního dětství až po křesťanskou zralost.

Také duchovní mléko, které jako křesťané pijeme zpočátku, ujišťování o Boží lásce a spasení, které jsou velmi důležité se postupně mění v masitou stravu. Víra v Krista je stále základ na kterém stavíme. Bez toho nic nejde. Ale je třeba stavět. Maso obsahuje bílkoviny a když se pohybujeme, tak nám rostou svaly. Je to vidět. Podobně v duchovním životě, když cvičíme, rostou nám svaly a druzí vidí ovoce našeho posvěcení, naší proměny. Lidé se mohou v našem životě dotknout Krista. Láska v našem životě je hmatatelná. Naše pokora je zřejmá. Naše trpělivost a sebeovládání roste...

Je to ale zásluha Božího Ducha, který působí růst. Nemůžeme si ale nárokovat růst svalů, ale způsobuje to kromě našeho cvičení, vnitřní mechanismus proměny.

Poslední verš oddílu, 17. je překvapivé Pavlovo varování. Na jednu stranu mluví Pavel velmi měkce, spasení nezáleží na našich skutcích, je možné zdánlivě být pasivní a být spasen, i když to není cílem křesťanského života, na druhou stranu nás varuje: za prvé, jeho dílo shoří a za druhé, ničí-li někdo Boží svatyni, církev a křesťanský život, toho Bůh zničí.

To nezní o nic méně naléhavě než Ježíšovo varování před peklem, kde je pláč a skřípění zubů. Je to velká varovná cedule.

Každopádně, dobrá zpráva je, že si Bible neprotiřečí. Křesťanský růst a posvěcení je logickým důsledkem našeho spasení.

Dovolte mi jedno přirovnání pro pány. Být spaseným křesťanem s neproměněným životem je jako mít parádní lambordgini v garáži a nikdy s ním nevyjet na silnici. Nebo mít harleye vystaveného v nějaké vitríně. Je to sice hezké, ale dokud neuslyšíte zvyk motoru a neucítíte závan větru ve tváři, je to jen atrapa. Skutečnost leží za hranicí vlastnictví. Je třeba to vyzkoušet, jinak přicházíme o zážitek a užitek z věci samé. Jsme sice majiteli, ale když umřeme, klademe si otázku, stálo to za to?

Být spasený a nežít křesťanský život je jako mít klíče od vězení a nikdy klíč ze strachu nepoužít, neotevřít celu a nevyjít ven. Chceš v cele tvrdnout a shnít? Já tedy ne, rozhoduju se vyzkoušet obrazně lambordgini na silnici, slyšet zvyk harleye a vyjít ven z vězení a zakusit, co je to svoboda v Kristu.

Závěr

Na závěr shrňme Pavlovo poselství do dvou otázek a odpovědí: Co je základem tvého života? Jedině Kristus stojí za to, aby byl jediným základem mého a tvého života. Pokud stavíš na čemkoliv jiném, promarníš svůj život. A z čeho stavíš? Pokud stavíš na svých ambicích, zkušenostech, pocitech a rozumu, tvoje stavba shoří, pokud stavíš z radosti v Duchu a poslušnosti slovu, pak tvé dílo dojde odměny.

Amen.