Úvod
Milí
přátelé, dnes je poslední bohoslužba před létem. Kdo z vás
zůstáváte přes léto v Praze? A kdo z vás jedete pryč? Kdo
jedete na English Camp? Doufám, že se už těšíte na léto.
Skutečné léto ale už přišlo. Po čase dlouhé zimy a povodní
konečně přicházejí letní měsíce. Věřím, že nám dnes
letní počasí nezabrání zaslechnout to, co pro nás Pán
připravil v Jeho slově. Dokončujeme sérii kázání na téma
Život křesťana. Nebezpečím, které nám totiž jako církvi i
jako křesťanům hrozí je, že budeme považovat křesťanskou víru
za nějaký doplněk našeho života.
Tato
série kázání má ukázat, jak se život v Kristu projevuje
prakticky. Posledně jsme mluvili o vadných představách, které
lidi mají, dokonce i když jsou křesťané. Mluvili jsme o
moudrosti lidské a moudrosti Boží. Moudrost Boží je nadřazená
té naší moudrosti a učí nás dávat přednost evangeliu před
naším rozumem a v situacích, kde bychom se spoléhali více na
sebe se spoléhat více na Boha.
Řekni
příběh o chození věřícího s nevěřící kamarádkou.
Tématem
dnešního kázání je: na jakém základu stavíš?
Aneb:
je rozdíl stavět ze zlata nebo ze dřeva... Budeme společně
přemýšlet nad pasáží z 1. Korintským 3, kterou si postupně
společně přečteme a vyložíme.
Kázání
rozdělím na 2 části. V první části, od 1. do 9. verše,
apoštol Pavel píše, že je to Bůh, kdo dává růst nedospělému
člověku v morálně dospělého. A v druhé části, od 10. do 17.
verše budeme přemýšlet nad otázkou, z jakého materiálu v našem
životě stavíme.
Začneme
u prvních 9 veršů. Poprosím o přečtení první části.
1. Kontext: Pavel zasadil, Apollos
zaléval, ale Bůh dává vzrůst 1-9
Kontextem
3. kapitoly je otázka, kdo způsobuje v křesťanském životě
duchovní růst. Je to naše zásluha? Je to Boží zásluha? Pavel
ukazuje velmi hezky, jaký je vztah mezi naší snahou a Božím
působením. Používá k tomu metaforu ze zemědělství. Jeden
člověk sází, druhý zalévá, to vše je důležité, ale nakonec
záleží na tom, jak se urodí. V tom spojení „se urodí“ je
skryta důležitá myšlenka. Onen pasivní tvar, „se“ ukazuje,
že růst není způsoben lidským konáním, ale Božím působením.
V Bibli se na jiném místě u stejného autora dočteme, že Duch
Boží působí chtění i činění.
Znamená
to ale, že jsme nějakými loutkami nebo jsme roboti, kteří běží
podle naprogramovaného kódu? Ne. To jistě ne.
Podívejme
se postupně na to, co Pavel píše a co to znamená pro náš život.
a. duchovní a tělesní lidé 1-5
Prvních
pět veršů ukazuje na rozdíl mezi tzv. tělesnými, duševními, a
duchovními lidmi. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Myslíte si o
sobě, že jste duchovní? Možná vás překvapím, ale být
duchovní neznamená být průhledný jako duch ani že žiju za zdmi
kláštera ani že nechodím do práce a věnuji se jen nějakým
činnostem, které nemají s lidským životem nic společného.
Myslím,
že příklady Martina Luthera, Augustina, Františka a nebo apoštola
Pavla nebo některých velmi zbožných mužů a žen nám
prozrazují, že duchovní život není izolace od problémů a
pokušení tohoto světa, ale právě naopak. A to nemusím sahat po
takových „velikánech“.
Pavel
jednoduše říká, že neduchovní lidé se mezi sebou hádají a
žárlí na sebe. Velmi jednoduché dětinské projevy. Být tělesný
znamená patřit tomuto světu. To znamená, že jsme ještě Krista
a jeho Ducha nepoznali. Co tato divná fráze znamená?
Patřit
světu znamená dělat to, co dělá naše okolí. Znamená to, že
mezi námi a našim okolím není žádný rozdíl. Být mrtvou rybou
a plout s proudem. Když jsme tělesní, nevnímáme v našem
duchovním životě žádný tlak ani napětí, protože žádný
duchovní život nemáme. Náš duchovní život se týká toho, jak
najdu práci a jak zabezpečím svou rodinu a co si dám k večeři.
Neříkám, že jsou to nedůležité věci. Ale pokud žiju duchovní
život, vím, že v životě jde ještě o víc. Pokud byste byli
tělesní a neviděli byste s tím problém, asi byste tu teď
neseděli a pokud přece, kladli byste si otázku: co tu vlastně
dělám?
Někdy
je dobré si položit otázku, proč vlastně chodím v neděli do
kostela? Není nic špatného být ve společenství s kamarády a
popovídat si o životě a najíst se dobrého občerstvení a dát
si kávu, ale duchovní život je jistě o něčem víc než o tom.
Smysl duchovního života je zakoušet živé společenství s živým
Bohem. Pokud je to pravda, pak mám jistě větší očekávání od
nedělního kázání a toužím slyšet Boha mluvit do mého srdce.
Občas se stane, že tělesní lidé jsou v kostele, ale jsou tu
vlastně omylem. Už se vám stalo, že jste někde byli omylem?
Kladli jste si otázku, kam jsem se to dostal? Druhý typ lidí jsou
duševní.
To
jsou lidé duchovně slabí, jejich životu vládne lidský rozum.
Lidský rozum rozhoduje. Jeden kamarád mi pověděl zajímavý
příběh. Byl na evangelizaci se svojí přítelkyní. A když byla
výzva: kdo chce svůj život odevzdat Ježíši, jeho přítelkyně
odpověděla, já nechci svůj život nikomu odevzdávat. Já chci
rozhodovat o tom, co budu se svým životem dělat. Asi nás
nepřekvapí slovo Pána Ježíše, který říká: „kdo chce jít
za mnou, zapři sám sebe a nes každého dne svůj kříž.“ Ježíš
měl kolem sebe zástupy, ale ne každý, kdo byl v jeho přítomnosti
tam byl proto, že ho chtěl následovat. Lidé přicházeli za
Ježíšem z různých důvodů.
Je
to jako s člověkem, který přišel za apoštolem Petrem s tím,
že chtěl od něho moc, aby mohl léčit druhé lidi. Viděl v Boží
moci prostředek k vlastnímu obohacení. Přinesl peníze, aby
získal Boží moc. Lidé přicházejí z nejrůznějších důvodů.
S čím přicházíš za Ježíšem ty? Jsi sám a nebo snad v neděli
nemáš co lepšího na práci? Nechci vás teď urazit. Ale pokud
naše motivace strávit u Ježíšových nohou v neděli je to, že
je špatné počasí vyrazit na chatu, asi bychom měli zkoumat své
srdce. Moc se mi líbí na tom výroku první slovo: kdo chce jít za
mnou... kdo chce... Ježíš nikoho nenutí, ale nechává to na nás.
V
druhé části na tento moment navážu. Povím vám o něčem, co ve
svém srdci mám už dlouho a nevěděl jsem, jak to povědět...
Duchovní člověk má v sobě Ducha Božího a každý den umírá
vlastním žádostem a rozhoduje se jít za Ježíšem. Dělá taková
rozhodnutí, která vedou k posvěcení a neodporuje Božímu Duchu
dělat v něm Jeho práci. Pokud jsme naplněni Božím Duchem,
nebudeme druhým závidět ani se mezi sebou hádat. Ale budeme
jednotní v Kristu a budeme druhým žehnat. O tom Pavel mluví a to
vyplývá z prvních pěti veršů.
b. Bůh dává růst – automatika
Božího království 6-8
Druhá
část, verše 6-8 ukazují, jaký je vztah mezi duchovním růstem a
naší iniciativou. Pavel je apoštol, který jako průkopník šel
na nová místa a kázal evangelium, Apollos jako učitel církve
vyučoval Boží lid Božímu slovu. Lidé si pak nedospěle volili
mezi Pavlem a Apollem. Ale Pavel říká, že nezáleží na tom, kdo
začal a kdo pokračuje, ale na tom, kdo umožňuje. Někdy může
být nevraživost mezi křesťany, kdo dotyčného člověka přivedl
k víře. Já jsem byl první. A druhý zase řekne, já jsem vedl
člověka ke Kristu. Je to moje zásluha. Za těmito slovy je závist
a záslužnictví.
Pavel
takové myšlenky usazuje s tím, že je to jedno. Protože nakonec
jde o Boží slávu a je to Bůh, který umožňuje, abychom se
posunuli od duchovních děcek až k duchovně dospělým. Od těch,
kteří přijdou do kostela kvůli kamarádovi až k těm, kteří
vyhledávají duchovní společenství z touhy po setkání s živým
Bohem. Od těch, kdo chtějí fyzické uzdravení až k těm, kdo
touží Boha uctívat. Na těch prvních věcech není nic špatného,
ale být s Bohem a poznat, kdo je, je důležitější, než jen
vidět projevy jeho moci.
Když
odjíždíme na English Camp, tak na to pamatujme, nezáviďme těm,
kdo budou mít duchovní rozhovory s druhými, protože prvnímu
duchovnímu rozhovoru jistě předcházely desítky nebo stovky
„neduchovních“ rozhovorů, které dotyčnému člověku umožnily
poznat, že křesťané nejsou mimozemšťani, ale že jsou to někdy
normální a někdy dokonce krásní a proměnění lidé.
c. jsme spolupracovníci Boží 9
Nejkrásnější
verš v této pasáži je podle mě verš 9. Ten dává člověku
velkou hodnotu. Říká něco neslýchaného. Jsme Božími
spolupracovníky. Verš 9 vyplývá z předchozích myšlenek. Je tu
zemědělec.
Je
tu jednak ten, kdo zasévá. A je tu také ten, kdo zalévá. Bez
těch dvou by se nemělo co urodit. Když je tedy zaseto a zalito,
Bůh působí růst. Bůh to zařídil tak krásně, že záleží na
nás, jestli lidé uslyší evangelium. Jestli se slovo o spasení
dostane až k nim. Někdo musí přijít a někdo musí otevřít
pusu a mnohem častěji i své srdce a život, než dotyčný člověk
může slyšet a mnohem častěji vidět. Ale je osvobozující
vědět, že nezáleží na nás, zda dotyčný člověk uvěří a
bude spasen. To záleží pouze na Bohu.
Je
naší odpovědností vydat dobré svědectví našeho proměněného
života druhému. Není ale naše zodpovědnost, jaký bude výsledek.
To je na Bohu. To ale není vše. Tento verš není o evangelizaci.
Pavel mluví o duchovním růstu. Abych metaforu trochu stáhnul na
zem. Záleží na nás, zda budeme číst Bibli a s otevřeným
srdcem budeme naslouchat jejímu poselství, bude záležet na nás,
zda budeme poslušní a budeme uskutečňovat Boží pokyny v našem
životě, ale záleží jen na Bohu, jak rychle a jakým způsobem
bude proměňovat náš charakter. Proto nikoho neodsuzujme a
nepoměřujme se navzájem.
Je
možné, že někdo je křesťan 20 let a bude stále na začátku a
někdo může být křesťan 3 roky a bude duchovně dál. Proto
věřím Pavel říká, že je to spolupráce mezi námi a Bohem.
2. Evangelium: Je tvým základem
Kristus? Z jakého materiálu stavíš? 10-17
Teď
se dostáváme do prostřední části, budeme přemýšlet nad
otázkou, kdo je základem tvého života? A z jakého matroše
stavíš ve svém životě? Naslouchejme pozorně Božímu slovu od
10. do 17. verše.
a. Architekt a stavitel: Základem
je Kristus 10-11
Verše
10 a 11 mluví o základu, na kterém roste náš život. Život je
jako rostlina, která má svůj kořen a potřebuje živiny a vláhu.
Když rostlina není ve správné půdě, vadne a nakonec umře.
Dobrá zpráva je, že když ji zasadíme do správné půdy, může
dobře růst. Jsi zasazen do správné půdy? Jsi zasazený do
Krista? Poznal jsi Boží dobrotu a lásku? Víš, že jsi Božím
dítětem? Víš, že máš nekonečnou hodnotu pro Boha a že tě
miluje a že ta láska nezávisí na tom, co si o tom myslí druzí?
Jako křesťané můžeme upadnout do pasti, když zapomeneme, že
přijetí od Boha nezáleží na kvalitě a míře naší služby.
Nepochop
mě špatně. Služba Bohu je následek a nemá a nesmí být
motivací k Božímu přijetí. Bůh Tě miluje stále stejně. Říkáš
často větu... já se snažím... snažím se... zkouším... Pokud
se snažíš o spasení a cítíš, že na to nemáš, nemáš na to
si zasloužit uznání od Boha, přestaň. Přestaň se snažit z
lidské síly o něco, co musí způsobit Boží Duch. Dovol Bohu,
aby tě proměnil. Dovol Ježíši, aby tě zachránil ze smrti a z
neustálého snažení se. Dovol Otci v nebi, aby tě obejmul svou
láskou a přijal tě pouhou vírou v Ježíše a jeho dokonalé dílo
na kříži. Ježíš všechno dokázal na kříži, nemusíš k tomu
svou snahou něco přidávat.
b. Stavíme z různých materiálů
12
Když
jsme řekli A, musíme říct i B. Spasení je z víry v Ježíše.
Není to naše zásluha. Posvěcení je ale spolupráce mezi námi a
Božím Duchem. První Pavlův obraz byl ze zemědělství. Druhým
obrazem je budova, obraz ze stavebnictví. Je někdo z vás stavař?
Ve verši 10 Pavel používá doslova slovo architekt. Je někdo z
vás architekt? Architekt a pak hlavně mistr na stavbě či inženýr
stavbyvedoucí se musí ujistit, že má budova správné základy,
jinak spadne.
Tak
je to i s naším životem, když nestavíme náš život na Ježíši,
náš život je jen iluze a všechno, co v životě děláme, pak k
ničemu není a skončí to vniveč. Ve 12. verši je zajímavá
metafora... na základu, který je Ježíš, stavíme z různých
materiálů... ze zlata, ze stříbra... z drahého kamení, ze
dřeva, trávy a slámy...
Asi
nestavíte metro nebo domy ze zlata a stříbra a drahého kamení,
že? Ale používáte beton nebo železobetonové konstrukce. Co nám
tím chce tedy Pavel říct?
Přijde
mi zajímavý tento výklad. 6 materiálů, o kterých Pavel mluví
můžeme rozdělit po třech a mezi sebou je porovnat. První tři
materiály, zlato, stříbro a drahé kamení jsou naše duchovní
zkušenosti s Kristem, proměněný křesťanský charakter (ctnosti)
a atributy Trojjedinného Boha. Jinak řečeno, první tři materiály
jsou duchovní – jsou materiálem, ze kterého staví Duch Boží
náš život, s naším přispěním. Zatímco druhé tři materiály,
dřevo, tráva a sláma, to jsou materiály těla. Jsou to materiály,
které používáme, když se snažíme stavět náš život na
starém způsobu života. Dřevo, tráva a sláma, to jsou naše
lidské poznání, zkušenosti a úspěchy.
Můžou
to být různé filozofie, zkušenosti s okultismem nebo prostě to,
co nás učili špatně naši rodiče či něco, co jsme odpozorovali
od kolegů v práci. Např. někdo může léčit svůj splýn
alkoholem. Můžeme se naučit, že je lepší tiše trpět a ukládat
svůj hněv v sobě, než jít za druhým a řešit problémy,
odpustit a smířit se s druhým. Takových příkladů je mnoho.
Je
ale zajímavé, že jako spasení znovuzrození lidé, křesťané,
můžeme stavět z obou materiálů. Jak z duchovních, tak z
tělesných. Jak ze vzácných materiálů, tak z těch obyčejných.
Je to metafora, tak nemusíme přemýšlet, zda by byl lepší zlatý
barák nebo srub, o to tu nejde. Teď vám chci říct tu myšlenku,
která mi poslední dobou vrtá hlavou. Je možné být křesťanem,
ale žít naprosto neduchovní život.
Víra
v Krista je základ, který dostáváme darem Boží milosti, není
to naše zásluha. Ale to, co na tomto základu postavíme, je dáno
spoluprací s Božím Duchem. Je na nás, zda sázíme a zaléváme.
Je na Božím Duchu, zda a jak se bude dařit, ale obojí je
důležité. Závěr ani aplikace není nijak radikální. Zkrátka
záleží na tobě, zda chceš nebo ne.
Ježíš
řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mě. Je na
tobě, zda umožníš Božímu Duchu v tobě sílit a zda dovolíš
Bohu, aby tě proměnil. Jak říkají angličané, Bůh je
gentleman, doslova jemný Pán, pomysleli jste někdy na to? Ježíš
je jemný Pán, který tě nebude nutit do následování. Ale místo
toho tě jemným hlasem volá: Petře, Mirko, Viléme... nemám čas
tu vyjmenovat celé shromáždění:)) (Hynku, Viléme, Jarmilo...:))
pojď za mnou, ukážu ti něco úžasného. Jestli chceš, pojď za
mnou.
c. Den Kristův ukáže skutečnost
13-15
Výsledek
vidíme ve verších 13 až 15. Je to dost radikální. Ježíš se
vrátí a podívá se na naše dílo a podrobí ho zkoušce. Asi jako
když přijde statik a změří, zda se dá v bodově bydlet, nebo
zda se má nechat zbourat. Duchovní metafora znamená, že když
stavíme náš život z cenných materiálů, z toho, co dává Duch,
naše dílo obstojí a dostaneme odměnu. Ježíš řekne: dobře,
služebníku dobrý a věrný... vejdi do radosti svého Pána. Když
ale shledá, že dílo nestojí správně, zapálí ho a dílo shoří.
Asi jste viděli záběry z oblastí zasažených ohněm v Americe,
kde celé čtvrti hořely. Nebo si představte les, který rychle
shoří na uhel. Sláma a tráva také krásně hoří.
Když
stavíme z takových materiálů, naše stavba shoří. Překvapivé
je, že zde Pavel nemluví o spasení, nevyhrožuje nám, že když
nebudeme dělat dobré skutky, tak shoříme v pekle. To dělá Ježíš
v evangeliích. To je ona slíbená provokace. Ježíš říká
služebníkovi, když vidí jeho dílo, dobrý a věrný, zatímco
tomu třetímu, který nezmnožil svěřený majetek, zlý a líný
služebníku... a vyžene ho tam, kde je pláč a skřípění zubů.
Na tomto místě nás Pavel upozorňuje, že když se necháme vést
Duchem Božím, když nespoléháme sami na sebe, ale nasloucháme
jemnému hlasu Božímu, tak stavíme pevnou budovu z materiálů,
které neshoří, ale které vytrvají.
d. Boží chrám 16-17
Pavel
končí oddíl otázkou: „nevíte, že jste Boží svatyně a že
ve vás bydlí Duch Boží?“ Je zřejmé, že jde o metaforu.
Jednak mluví o církvi a jednak mluví o životě křesťana. Obraz
není vůbec statický, ale dynamický, tak jako společenství i
život sám jsou neustále v pohybu. V křesťanském životě jde o
neustálou proměnu, stejně jako i křesťanské společenství má
zrát od duchovního dětství až po křesťanskou zralost.
Také
duchovní mléko, které jako křesťané pijeme zpočátku,
ujišťování o Boží lásce a spasení, které jsou velmi důležité
se postupně mění v masitou stravu. Víra v Krista je stále základ
na kterém stavíme. Bez toho nic nejde. Ale je třeba stavět. Maso
obsahuje bílkoviny a když se pohybujeme, tak nám rostou svaly. Je
to vidět. Podobně v duchovním životě, když cvičíme, rostou
nám svaly a druzí vidí ovoce našeho posvěcení, naší proměny.
Lidé se mohou v našem životě dotknout Krista. Láska v našem
životě je hmatatelná. Naše pokora je zřejmá. Naše trpělivost
a sebeovládání roste...
Je
to ale zásluha Božího Ducha, který působí růst. Nemůžeme si
ale nárokovat růst svalů, ale způsobuje to kromě našeho
cvičení, vnitřní mechanismus proměny.
Poslední
verš oddílu, 17. je překvapivé Pavlovo varování. Na jednu
stranu mluví Pavel velmi měkce, spasení nezáleží na našich
skutcích, je možné zdánlivě být pasivní a být spasen, i když
to není cílem křesťanského života, na druhou stranu nás
varuje: za prvé, jeho dílo shoří a za druhé, ničí-li někdo
Boží svatyni, církev a křesťanský život, toho Bůh zničí.
To
nezní o nic méně naléhavě než Ježíšovo varování před
peklem, kde je pláč a skřípění zubů. Je to velká varovná
cedule.
Každopádně,
dobrá zpráva je, že si Bible neprotiřečí. Křesťanský růst a
posvěcení je logickým důsledkem našeho spasení.
Dovolte
mi jedno přirovnání pro pány. Být spaseným křesťanem s
neproměněným životem je jako mít parádní lambordgini v garáži
a nikdy s ním nevyjet na silnici. Nebo mít harleye vystaveného v
nějaké vitríně. Je to sice hezké, ale dokud neuslyšíte zvyk
motoru a neucítíte závan větru ve tváři, je to jen atrapa.
Skutečnost leží za hranicí vlastnictví. Je třeba to vyzkoušet,
jinak přicházíme o zážitek a užitek z věci samé. Jsme sice
majiteli, ale když umřeme, klademe si otázku, stálo to za to?
Být
spasený a nežít křesťanský život je jako mít klíče od
vězení a nikdy klíč ze strachu nepoužít, neotevřít celu a
nevyjít ven. Chceš v cele tvrdnout a shnít? Já tedy ne, rozhoduju
se vyzkoušet obrazně lambordgini na silnici, slyšet zvyk harleye a
vyjít ven z vězení a zakusit, co je to svoboda v Kristu.
Závěr
Na
závěr shrňme Pavlovo poselství do dvou otázek a odpovědí: Co
je základem tvého života? Jedině Kristus stojí za to, aby byl
jediným základem mého a tvého života. Pokud stavíš na čemkoliv
jiném, promarníš svůj život. A z čeho stavíš? Pokud stavíš
na svých ambicích, zkušenostech, pocitech a rozumu, tvoje stavba
shoří, pokud stavíš z radosti v Duchu a poslušnosti slovu, pak
tvé dílo dojde odměny.
Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat